P. Markov, J. Brabec Z V O N O K O S Y - Aktuality - REGIONÁLNÍ NOVINY

SLOVO  REŽISÉRA

Když se řekne Zvonokosy ... Vybaví se mi krásná a úrodná krajina údolí a vrchů, protkaných viničkami, ze kterých je čest ochutnat dobré beaujolaiské víno. Vybaví se mi rázovitý svět postaviček, které žijí svůj život v tomto kraji a především potom v městečku, zvaném Vaux en Beaujolais, rodném to místě našeho příběhu. Skandální kronika malého městečka  v  jihofrancouzském Beaujolais nepotřebuje doporučení. Stavba obecního záchodku, která rozeštvala celé Zvonokosy na dva nesmiřitelné tábory – Záchodobijce a Záchodomilce –        se stala autorovi záminkou k  nepřekonatelně šťavnaté groteskní karikatuře, v  níž se s  vtipem a šarmem vypořádává s francouzskými veřejnými poměry po první svě- tové válce. Košilaté a rozpustilé Zvonokosy(1934) u nás zdomácněly díky mistrnému překladu(1937) Jaroslava Zaorálka (1896–1947), jehož lehkost a rozverná hravost vytvářejí dojem, že mezi čtenáři a autorem originálu není prostředníka, a který, aniž by porušil nivó, překřtil francouzská jména na česká s takovou razancí, že již jen jejich výčet je svým způsobem návodem na karikaturu „telefonního seznamu“. Já sám jsem se s knihou seznámil na vojně, a tam nebyl Zaorálkův překlad k dispozici, tak mohu ještě navíc srovnávat se slovenskou verzí Blahoslava Hečka, který, dlužno dodat, nezůstal ani Chevallierovi, ani Zaorálkovi nic dlužen a jména postav ze slovenské verze mi v hlavě znějí dodnes, i když ta česká mi voní víc – porovnejte sami: staropanenská Kunikunda Fiťfiriťová (Eulálie Čubíková), krásná Judita Tumidajová (Čuprová), farář Obrobťa (Calaba), učitel Marián Čalaprtka (Inocenc Kulíšek), grófka Alfonzína z Jelenej Prtě (baronka Adelajda z Kratihájů, rozená Holajdová z Holajdova)... a řada dalších. Druhé setkání, tentokráte již divadelní, bylo na  prknech Hudebního divadla Karlín, kde jsem v  osmdesátých letech (minulého století) měl možnost sledovat nádherné a hravé představení Richarda Mihuly s Laďkou Kozderkovou, Ladislavem Županičem, Hanou Talpovou a  dalšími, kde naši hrdinové poprvé zazpívali krásné melodické písničky z dílny Jindřicha Brabce a Petra Markova. Už tehdy, s mrazením v zádech, jsem si řekl, že tenhle song bych rád jednou slyšel na svém vlastním pohřbu (Píseň o smrti nevinného blázna Vincka). Představení to bylo úžasné, a  na  svě- tovou premiéru se dokonce přijela podívat      i  vdova po  Gabrielu Chevallierovi, madame Madelein, se synem Gérardem a  snachou Annick, a  prohlásila, že je to nejlepší divadelní adaptace románu jejího manžela, kterou kdy viděla.

Třetí setkání se Zvonokosy bylo opět na scéně HDK, v roce 2001, kdy jsem tak dlouho ryl do tehdejšího ředitele divadla a mého přítele Ladislava Županiče, že bychom měli Zvonokosy znovu uvést, až se nechal uvrtat, a vznikla tak nová inscenace, kde zářila Jitka Molavcová, Naďa Urbánková, Vladimír Brabec a Petr Štěpánek. Tehdy jsme si nastudování moc užili a představení se hrálo úspěšně řadu let. Nyní jde tedy o  setkání čtvrté, a  ještě zásadnější, než ty předchozí – jdeme s vlastní kůží na trh, a to s kůží, která čítá 37 sólistických rolí plus balet a sbor, s látkou, která je u nás srovnatelná snad jen se Stroupežnického Našimi furianty. Snažili jsme se při nastudování jít ve  šlépějích autorů, neponechat nic stranou, zmapovat každý detail Zvonokosské aféry tak, aby divák nepřišel o  žádnou podrobnost          z  barvitého života místních občanů. A  dlužno říci, že se nám velmi brzy po začátku zkoušení začaly ony postavičky samy vylupovat ze skořápky textu a začaly žít skutečným životem, tedy alespoň si to myslíme, a doufáme v to, že stejně tak, jako jsme se dobře bavili při zkouškách, přijmou naši inscenaci i ústečtí diváci, a budou se bavit spolu s námi dobrosrdečným galským humorem. Ano, Zvonokosy (Clochemerle) skutečně existují, stojí zde i proslulý záchodek, přesně na místech, které popisuje rodák z nedalekého Lyonu, autor původní- ho románu, Gabriel Chevallier (1895–1969). A  jestliže existují Zvonokosy, pak zcela jistě museli existovat i protagonisté, se kterými se dnes setkáváme. Nebo se dnes setkáváme s jejich potomky? Vždyť nebydlí naproti vám v ulici nějaký Lorenc Pořízek,  který za zády manžela svádí krásnou Juditu? A přímo ve vašem domě? Nebydlí tam náhodou některá z našich drben? Cizrníková, Drahobejlová nebo Mrňouchová? Když si pustíme televizi, nepoznáváme žádného ministra Duplikáta? A o naše blaho rozkvět našeho okolí nepřou se Pěšinkové se Sakumpaky?

Nevnucuje nám někdo to, co je pro nás zaručeně to nejlepší, i když třeba proti naší vůli? A právě v tom je zakořeněna nepomíjivost páně Chevallierova humoru a jeho charakteristických rázovitých postaviček, kterými je román i náš muzikál naplněn. Takřka sto let od událostí, popisovaných v našem představení, máme pocit, jako by se mnoho nezměnilo a Zvonokosské události z roku 1923, jako by k nám promlouvaly nikoliv z  odstupu času, ale jako by se dály dnes a  my máme tu šanci stát se jejich součástí.

 Tak tedy – „jen nám dejte šanci“ a dobře se bavte! 

Martin Novotný 

režisér