Smějí být Němci 70 let po vysídlení oběťmi?

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Vratislav | Dvanáct až 14 milionů Němců přišlo po 2. světové válce o svou vlast v německých východních oblastech následkem útěku a vyhánění. Mnoho z nich pochází z dnešního Polska a Česka. Jak dnes lidé v...

těchto zemích vzpomínají na tuto minulost, popisuje agentura DPA.
    Už před 70. výročím konce války se v polských médiích objevovaly zprávy o dramatech posledních válečných týdnů, například o "pevnosti Breslau". V polské Vratislavi byla otevřena výstava o umírání ve městě, které je jako žádné jiné symbolem pro osudy vyhnaných Němců a Poláků.
    V dolnosaské metropoli se v roce 1945 a v následujících letech uskutečnila téměř úplná výměna obyvatelstva. Němci museli odejít a novými obyvateli se stali Poláci z východopolského Lvova (dnes ukrajinského, pozn. ČTK). O posunutí Polska na západ rozhodli spojenci na jaltské konferenci. Jako odškodnění za ztrátu svých území na východě, která připadla Sovětskému svazu, dostalo Polsko východní území Německa.
    Lidé, kteří v posledních týdnech a měsících války neuprchli, museli odejít. V německé historiografii se hovoří o vyhánění, v polském se používá slovo "wysiedlenie".
    Komunistické úřady v poválečném období hovořily o znovunabytí původního polského území. "Kameny Vratislavi a Štětína mluví polsky," říkalo se tehdy.
    Rozdmýchávání obav z německých organizací vyhnanců a jejich požadavku "práva na vlast" se stalo součástí politiky. To, že Německo hranici na Odře a Nise neuznávalo a jeho někdejší východní oblasti byly po desetiletí v učebnicích a atlasech uváděny jako oblasti "pod dočasnou polskou správou", nepomohlo sblížení mezi oběma státy.
    Dnes je tomu jinak. Slezsko, Pomořansko nebo Východní Prusko nejsou pro většinu vnuků a pravnuků tehdejších uprchlíků a vyhnanců vytouženými místy, nýbrž nanejvýš vzdálenými zeměmi původu jejich rodin.
    Poláci, kteří tam žijí částečně už ve čtvrté generaci, se zbavili strachu z návratu Němců nejpozději podpisem německo-polské smlouvy o dobrém sousedství (v roce 1991, pozn. ČTK).
    Německá minulost oblastí mnohé svým způsobem fascinuje, ale na vztah k sousedům má stále menší vliv, zejména u mladých lidí. "V naší vesnici je přece v téměř každém domě ještě nějaký předmět z německých časů - nástěnné hodiny, kávová souprava nebo staré fotografie na půdě," říká Dorota Borodajová, mladá varšavská kulturoložka pocházející z dolnosaské vesnice Kotla, někdejšího Kuttlau.
    Borodajová tam loni iniciovala projekt na záchranu starých německých náhrobků. Reakce ve vesnici byly veskrze pozitivní. "Pro mnoho mladých lidí je zajímavé poznávat minulost svého domovského regionu," říká vratislavský historik Krzysztof Ruchniewicz, který je ředitelem Centra Willyho Brandta pro německá a evropská studia.
    Návštěvníkům, kteří se zajímají o dějiny jeho domovského města, doporučuje například návštěvu památníků zaniklých hřbitovů. Náhrobky z německých evangelických, katolických a židovských hřbitovů, které byly zničeny během války nebo po roce 1945, připomínají někdejší obyvatele.
    Zcela samozřejmě dnes mnozí Poláci hovoří o Breslau nebo Danzigu (Gdaňsk), když hovoří o událostech v obou městech za "německého" období. Teprve před několika týdny bylo v hornoslezském Radzionkówu otevřeno dokumentační centrum, které představuje dějiny Hornoslezanů odvlečených v poválečném období do Sovětského svazu.
    Loni vyvolal ruské protesty gdaňský sochař, který vytvořil skulpturu s názvem "Pojď, ženo", připomínající znásilňování vojáky Rudé armády.
    To, že Němci za 2. světové války nebyli jen pachateli, ale že byly i civilní oběti, které musely za zločiny nacistů zaplatit vysokou cenu, mnozí Poláci nezpochybňují. Existovaly a existují však velké výhrady, když vzniká dojem, že zdůrazňování německých obětí je pokusem o odvádění pozornosti od německé viny.
    To se před několika lety ukázalo v debatě o Centru proti vyháněním. Především na Eriku Steinbachovou, tehdejší předsedkyni Svazu vyhnanců, pohlíželi mnozí Poláci s nedůvěrou.
    Pro mnoho Čechů bylo vyhnání logickým důsledkem 2. světové války. Češi však nehovoří o vyhnání, ale o odsunu. Podle průzkumů považuje více než třetina Čechů za oprávněné, že téměř tři miliony Němců musely po nacistických hrůzách odejít. Čtvrtina dotázaných by nejraději udělala za minulostí tlustou čáru. Jen málo Čechů by považovalo za přiměřené gesto omluvu.
    Zabývat se vyháněním, které si podle historiků vyžádalo až 40.000 životů, Češi teprve začali. Napřed jsou přitom umělci a občanské iniciativy. Velké divadelní scény téma zařazují do svých programů, například Národní divadlo moravskoslezské hraje kus Odsun!!! "Chceme ukázat, že vyhánění nebylo jen konfliktem mezi dvěma národnostmi, ale výsledkem civilizační krize," vysvětluje režisér Ivan Buraj.
    Občanské iniciativy, jako například Antikomplex, informují na výstavách například o osudu opuštěných obcí.
    Požadavky svazu vyhnanců na odškodnění nebo navrácení majetku lidí v Česku tradičně pozorují s velkou nedůvěrou. To, že vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení aktuálně už nechce usilovat o "znovunabytí" vlasti, je tu ze všech stran vítáno jako dávno očekávaný krok. Příslušná změna stanov sdružení dosud není právoplatná.