Proč se děti lépe vyvíjejí, neříkají-li vždy pravdu?

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Paříž | Nedělního odpoledne seděl otec na lavičce v parku, četl si časopis a koutkem oka sledoval šestiletého syna Sébastiena, jak si na hřišti jejich pařížského předměstí hraje s dalšími dětmi na...

klouzačce. Jedno z dětí se rozeběhlo ke své matce následované Sébastienem, který se nestyděl a začal si s dospělou ženou, kterou neznal, povídat. Jeho otec nepřítomně poslouchal na půl ucha žvatlání svého syna, ovšem zbystřil, když zaslechl, jak Sébastien vykládá, že ne, ten muž se kterým ho viděla přijít, vlastně není jeho otec, napsal list Le Monde.
    Otec okamžitě vyskočil, rozčílený popadl syna za ruku a žádal vysvětlení. Proč lhal té paní? Chlapec se kroutil, rozpačitě usmíval, ale žádný důvod, proč takovou věc vykládal, nabídnout nedokázal. A jeho otec zůstal zmatený a naštvaný.
    Zjištění, že dítě říká lži nebo si nechává věci pro sebe a má tajnosti, je pro rodiče vždycky zneklidňující. Až do té chvíle si byli jistí, že mají nad svým dítětem naprostou kontrolu. Konfrontováni se lží mají pocit, že tuto kontrolu ztrácejí. A tento pocit bude jen sílit, jak bude dítě dospívat. Objev malých nevinných lží je těžké překousnout, protože se rodiče cítí zrazení a rozčarovaní.
    A přesto mít svá tajemství, i kdyby to znamenalo lhát, když si je chce dítě udržet, je zásadní pro rozvoj osobnosti dítěte a jeho psychickou vyrovnanost.
    Studie, kterou vypracovala Valérie Aubronová a nazvala Patologické lhaní u dětí: psychologicko-vývojový přístup a kterou v roce 2007 publikoval časopis Annales médico-psychologiques, zjistila, že 60 procent dívek a chlapců ve věku od šesti do osmi let "příležitostně lže" a 20 procent z nich to dělá "často".
    Dát dětem právo neříkat vždycky pravdu znamená "považovat je za plně rozvinutého a nezávislého jednotlivce", zdůraznila lékařka a psychoterapeutka Dana Castrová, autorka knihy Malá ticha, malé lži.
    Všeobecně děti lžou ze tří důvodů: aby se vyhnuly trestu, aby prosadily vlastní osobnost a aby chránily osoby, které milují. Řada psychologických experimentů a studií ukázala, že děti jsou schopné lhát, což znamená, že dokážou úmyslně překroutit realitu už od velmi útlého věku. Od čtyř let zjišťují, že za vlasy přitažené lži se dají použít, aby dostaly, co si přejí anebo aby se chránily před věcmi, kterých se bojí.
    Předstírání, že to byla kočka, kdo oždiboval narozeninový dort, může být například způsobem, jak uniknout trestu. Děti žijí ve světě, který je plný příběhů a pohádek - třeba o tom, kdo na Vánoce nosí dárky -, a jsou to jejich rodiče, kdo cítí potřebu jejich kouzlo udržovat a nezlomit.
    Do věku pěti let ovšem děti se lhaním váhají, protože věří, že rodiče dokážou snadno přečíst každičkou jejich myšlenku. Tato víra ale postupně slábne. "Stačí jediná malá nevinná lež, která jim projde, aby si děti uvědomily, že disponují něčím nesmírně cenným: vlastní osobností, identitou a soukromím, do nějž se dokonce ani jejich rodiče nemohou dostat," dodala Castrová. Uniknout trestu lhaním nebo neříkáním pravdy vede ke svobodě a vzdoru.
    "Aby mohlo lhát, musí být dítě schopné empatie, což znamená, že musí vnímat emoce lidí kolem sebe, před nimiž bude ty své skrývat nebo naopak předstírat," uvádí psychoanalytik a psychoterapeut Pascal Neveu v knize Lhát pro lepší společný život?
    Kolem věku sedmi a osmi let si děti začínají uvědomovat, že také dospělí někdy překrucují pravdu: ať už z pohodlnosti, aby se vyhnuli nudným věcem, aby ušetřili něčí city, aby se vyhnuli hádce anebo aby si vylepšili vlastní pověst... Tak proč by děti nemohly dělat totéž?
    Když ve věku deseti až jedenácti let nastoupí na druhý stupeň základní školy, začnou se od svých rodičů odpoutávat. V jejich životě přebírají důležitější roli kamarádi a potřeba zapadnout do skupiny občas vede k tomu, že teenageři lžou častěji.
    V tomhle věku už dítě perfektně rozlišuje mezi malou nevinnou lží, která mu ušetří nepříjemné domácí práce typu "nemůžu mýt nádobí, musím dělat úkoly" a závažnějším podvodem, který může narušit vzájemnou důvěru. Lži mohou také sloužit k zakrytí reality, která je příliš násilná nebo těžko přijatelná. Její popření pak je formou sebeobrany před skutečným životem.