Je libo pravé energetické kvarteto? - Tiskové zprávy - REGIONÁLNÍ NOVINY

Zdroj: Budova byla postavena a první čtyři řádové sestry přijely do Nového Města 15. října 1940. O měsíc později přišlo dalších osm řeholnic. V domě pro řádové sestry, který se posléze přeměnil na neurologický pavilon, byla zřízena kaple s malým oltářem a malovanými okny podle návrhu akademického malíře Eduarda Miléna z Brna. Kaple byla vysvěcena 14. září 1942. „V neurologickém pavilonu bydlely řádové sestry. Byla tam i kaple, kde se sloužily mše pro věřící mobilní pacienty. Ministranty tam dělaly děti zaměstnanců. My jsme tam chodívali na Vánoce na půlnoční,“ vzpomínal Josef Kučera, dlouholetý obyvatel jednoho z bytů v areálu novoměstské nemocnice. „V budově byly také sklady a rehabilitace. Před neurologickým pavilonem bývalo jezírko s malým vodopádem a mostkem. V jezírku plavali pstruzi a červené rybky. Chodili jsme je tam chytat a páni zahradníci nás za to proháněli. Za řádovými sestrami jsme jako malí také o Velikonocích chodívali na mrskut. Bývaly velice štědré, dávaly nám vajíčka, dobroty i peníze. Problém ale byl je vymrskat, protože mívaly strašně dlouhé hábity,“ dodal. Na řeholnice, které v novoměstské nemocnici působily coby ošetřovatelky, vzpomínali i další. „Doktor byl v Novém Městě. Za mýho mládí to byl doktor Škrla, měl plnovous. Pro nemocenskou pokladnu byl zase Arnold Šich. Nemocnice byly v Brně nebo v Poličce. V Novém Městě začala fungovat až ve čtyřicátým roce. Tehdy jsem tam byl se strejcem na kontrole. Na chirurgii byl primář Matys, to byl takovej sportovní typ, dvoumetrovej chlap, černovlasej. Měli mi brát mandle, tak mi je ošahával, jak je mám veliký. A já jsem ho kousl do prstu. Dodneška ten prst vidím, měl takový černý chloupky na něm. A primář jen zařval: „Zatra kluku!“ Pak mě na to trhání mandlí objednali. Šel jsem tam se strachem, nevěděl jsem, co mě čeká. Tenkrát tam byly jen řádový sestry, civilní ne. Jedna z nich byla jako anděl. Furt mě hladila, smála se na mě, vykládala mi něco, tehdy mi bylo tak pět, šest let. Najednou přisunuli ten pojízdný servírovací stolek s inštrumentama, já jsem sebou cukl, že jim uteču z křesla a zjistil jsem, že jsem zafačovanej, přikurtovanej. Úplně mě oblbla. Zatímco se se mnou bavila, ostatní mě omotali fáčama. Nejdřív mi vyškrábli nosní mandli, takovým skalpelem, vypadalo to jako holicí strojek. A pak krční. To se dělalo s nějakým zchlazením. Doktor měl strunu s očkem, to nasadil na mandli a cuknul. A bylo to venku,“ komentoval své setkání se řádovými sestrami z novoměstského špitálu Bohuslav Žilka, rodák z Křídel. Řádové sestry působily v novoměstské nemocnici do roku 1956. 26. července 1956 odjely do svého nového působiště - do domova důchodců v Proseči u Pošné a do psychiatrické léčebny v Černovicích u Tábora. „Když nastal čas jejich odjezdu, celý špitál brečel. Bylo to strašně dojemné,“ popsal Josef Kučera.