Karel Gott: Na popularitě makám padesát let

Rozhovory

Ikona

2. srpna 2008, 09.45 | Několikanásobný zlatý a český slavík. Otec čtyř dcer, z nichž ta nejmladší přišla na svět teprve nedávno. Netřeba představovat Karla Gotta. Líbí se mu být slavný a na popuilaritě pracuje padesát let.

Mistře, přiznám se, že snad ještě víc než váš zpěv obdivuji váš kultivovaný projev a noblesu, s níž v posledních letech na veřejnosti vystupujete.
Víte, kdysi se říkalo, ten Gott, ten by snad na jevišti raději neměl mluvit. Ono je to těžké. Zkušený herec, profík, si text napíše a vůbec není poznat, že ho má naučený a neimprovizuje. U mě to trošku poznat bylo. Ale když mluvím tak zvaně spatra, tak je to, alespoň si myslím, naprosto přirozené. I když to může působit všelijak a pro imitátory to může být inspirující látka, tak zaplať pánbůh za to. Hlavně, že to je své, že to je osobité.
Čím to, že neváháte občas shodit sám sebe a udělat si ze sebe legraci.
Lidi mají rádi, když ten, který je na jevišti a baví je, si nedělá legraci z někoho jiného a pokud ano, tak roztomile. Raději jsou, když si střílí sám ze sebe. Jde ovšem o to, kdo se shazuje. Jakmile si začne ze sebe utahovat ten, který při zpívání působí velmi vážně a není to komik nebo bavič, působí to na diváky jako příjemný kontrast a právě v tom kontrastu je jeho úspěch, že to zkrátka od něj nečekají.   Jak hodnotíte současnou českou populární muziku?
Já si myslím, že hlasy moc nejsou, kromě Petra Koláře, Petra Muka... (váhá) A teď už bych musel přemýšlet... No, nevím. To hovořím o hlasech. Pak také jako by se vytratila síla nějaké osobnosti a vlastního stylu, který má charizma. Z rádia slyším převážně skupinové zpívání. Rádia mají v počítači nastavený play list, vyjedou si podle roztřídění pomalou věc, rychlou, oldies, skupinu nebo novinku skupiny, která letí a mají tam jenom tu jedinou písničku, žádnou jinou. Čili, když se mi poštěstí, že z mého alba se do té rotace dostane jedna věc, tak z jiného alba se tam nedostane žádná ani omylem. Dneska už to není v rukou dýdžeje, který má vlastní názor, vkus. Od toho tam je redaktor, „pouštěč,“ jak se říká. Ten už má listinu odněkud naprogramovanou a hraje, co má před sebou.
Nečekala bych, že budete v hodnocení rádiového vysílání tak skeptický.
Tak to prostě je. To není výraz žádného pesimismu, jsem jenom velmi realistický. Já už nepočítám, že bych měl ve vysílání i tu jedinou jednu věc ze svého nového alba. To už se nestane. Rádia dneska hrají na jistotu, jedině hity, které už byly hitem. Načež se nabízí otázka, že těm také kdysi někdo musel dát šanci. Každá písnička, každý zpěvák jednou byli noví, neoposlouchaní, neznámí.
Myslíte si, že v dnešní době, v tom množství hudebních žánrů a zpěváků, ještě může vyrůst nová osobnost a Star typu Karla Gotta?
V konkurenci všeho toho zahraničního, jak já říkám, jazzu, už to není možné. Může mít hit, může mít i druhý, ale aby měl skoro půlstoletí, to bohužel. Mně se líbí X Faktor, líbí se mi Česko hledá SuperStar, líbí se mi, jakou mají začínající zpěváci šanci. Každou neděli vstupují do domácností a je z toho seriál a my víme, jak seriály u diváků bodují. Kdo má píseň v seriálu nebo v něm hraje, je hvězda. Neděli co neděli to pokračuje, navíc je to napínavé... Takovou šanci jsme my neměli. Ale co se stane pak, až soutěž skončí a hodí vítěze takové soutěže na trh. Samozřejmě s ním natočí album, které může mít úspěch. Ale dneska se alba nevyrábějí jako tenkrát, kdy jsem měl každý rok jedno, ne-li dvě nová. Jedno aktuální a jedno třeba country, vánoční nebo italské či operetní. Dneska se plánuje, že tak za tři roky možná bychom mohli uvažovat o dalším. Firmy opatrně zmapují trh a řeknou, co vyrobíme. Už je to plánované a sociologicky velmi vymakané, se kterou muzikou, s jakým textem a jakou image pro toho konkrétního zpěváka vytvořit, jak mu album ušít na tělo. Je to úplná věda, kdežto my jsme je vydávali jak housky na krám.
Patříte k několika málo tak známým lidem, že nemáte šanci se před svou vlastní popularitou někde schovat. Stále ještě je vám to příjemné?
Je to příjemné a já na tom vlastně makám padesát let (směje se). A když nějaký zpěvák tvrdí, že mu to příjemné není, že on není hvězda, že je takovej jinej, tak kecá, protože to není pravda. On chce mít úspěch, protože když ho nebude mít, tak se nekoná. Nikdo s ním nenatočí desku a žádný pořadatel ho nebude chtít, když není hvězda. Takže to je všecko faleš. Slavní chceme být všichni. Je ale otázka, kdo to chce víc.
Text: Eva Stieberová, foto: Jiří Severský