Jiří Ježek: Vítězství mě potěšilo - Rozhovory - REGIONÁLNÍ NOVINY

7SEVEN

Rozhovory

Jiří Ježek: Vítězství mě potěšilo

Ikona

19. března 2010, 10.11 | V jedenácti letech se Jiří Ježek špatně rozhlédl a vběhl přímo pod náklaďák. Částečná amputace pravé dolní končetiny byla nevyhnutelná. Se svým handicapem se ale vyrovnal „po svém“ a stal se trojnásobným paralympijským vítězem v Sydney, Aténách a Pekingu a několikanásobným mistrem Evropy v cyklistice. Dnes z 90 procent závodí se zdravými profesionály.

 

Jiří, co jste říkal ocenění nejlepšího handicapovaného sportovce roku 2009, které jste si nedávno převzal v TOP Hotelu Chodov?

Podobné ankety a vyhlášení beru s rezervou, protože vím, jak je těžké srovnávat různé sporty a výkony jednotlivých sportovců. Přesto musím přiznat, že mě vítězství velice potěšilo, bylo to vlastně poprvé v mé kariéře. Deset sezon jsem se vždy dostal do Top Ten, ale vyhrál jsem až letos. Beru to i jako ocenění mé práce v propagaci paralympijského sportu. Navíc je moc příjemné, že za vítězství v anketě jsem dostal k užívání skvělý vůz Škoda Octavia Combi. Pro cyklistu je tohle auto ideál­ní, ne náhodou stejná auta používá většina profesionálních týmů na Tour de France.
 
 
Jak se vám po sportovní stránce loňský rok vydařil?
 
Rok 2009 byl pro mě hodně těžký už od počátku. Po obrovském úspěchu na Paralympiádě v Pekingu 2008, kde jsem získal dvě zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili, jsem se nemohl ubránit pocitu, že už nelze ve sportu víc dosáhnout. Nakonec jsem si stanovil dva cíle a ty se pro mne staly motivací. Důvodem dát přípravě i na další sezonu vše jako v předchozích letech. Zároveň jsem si však na sebe tak trochu „upletl bič“. Prvním cílem byl zisk titulu mistra světa na dráze, trofej, která mi jako jediná v mé kariéře doposud chyběla. A druhou metou bylo překonání prestižního světového rekordu ve stíhacím závodě na 4km. Oba smělé plány jsem veřejně vyhlásil na tiskové konferenci už na podzim a možná i pod tímto tlakem jsem během zimy odtrénoval rekordní dávky a vstupoval do jarní sezony s asi nejlepší formou v životě. Bohužel, jak to bývá, přišly pády v závodech, zranění, nemoci, takže skoro celá první polovina sezony nestála za nic. Trochu jsem ožil až těsně před zářijovým MS na silnici v italském Bogognu, kde jsem nakonec vydřel bronz v časovce a stříbro v silničním závodě. Můj vrchol sezony měl však přijít až na začátku listopadu, na MS v dráhové cyklistice v Manchesteru. Náročný měsíc speciální přípravy se vyplatil a já ve třech disciplínách získal kompletní sbírku medailí, včetně obou splněných cílů v podobě titulu světového šampiona ve stíhacím závodě ve fantastickém světovém rekordu. Takže, konec dobrý, všechno dobré...      
 
Stále je vaší manažerkou vaše manželka, paní Soňa. V čem je ona úplně nejlepší?
 
Ve všem, co dělá! A teď nemyslím jen práci pro mne. Soňa je hlavně úžasná rocková zpěvačka. Takže přes den se stará o mé záležitosti a večer zpívá s kapelou. Je to hodně hektický život pro nás pro oba, ale jsme za to vděčni. Jsme svobodní, můžeme dělat to, co nás baví a co umíme. Díky sportu jsme poznali celý svět, spoustu zajímavých lidí a snad i pochopili, co je v životě důležité. Je to obrovská každodenní zkušenost. Oba hodně pracujeme, možná víc, než je zdrávo, ale snažíme se dělat vše na sto procent. Jsme vděčni naši sponzorům a podporovatelům, díky kterým mohu dělat sport profesionálně, a proto nechceme nic ošidit. Oba jsme klidní, až když víme, že jsme pro úspěch udělali maximum.
 
Zastihli jsme vás zrovna v Itálii. Co tam děláte?
 
Právě se zde chystám na svůj první letošní evropský start. Závodil jsem již na přelomu roku v Austrálii, kde jsem startoval v profesionální sérii městských kritérií Jayco Bay Classic. Jel jsem zde po boku nejlepších australských závodníků, vítězů etap na Tour de France, či mistrů světa. Závody se „zdravými“ profesionály tvoří v současnosti až 90 procent veškerých mých startů. Je to pro mne obrovská čest a přiznávám i slušná prestiž. V Evropě je samozřejmě ještě větší konkurence, je to už téměř vrchol cyklistiky. Netuším, jak si povedu, ale jen stát na startu s největšími hvězdami současné cyklistiky bude určitě obrovská zkušenost. Je to i výborná propagace paralympijského sportu, i když na takové úrovni jsme schopni jezdit asi jen dva na světě.
 
Sledoval jste ZOH? Kdo vás z našich sportovců nejvíce nadchl a překvapil? K jakému zimnímu sportu máte nejblíže?
 
Zimní olympiáda ve Vancouveru mi bohužel skoro celá unikla. Sledoval jsem pouze výsledky na internetu. Samozřejmě, že největší poklonu musím vyseknout Martině Sáblíkové. Je krásné, když někdo takto dominuje ve svém oboru! Rychlobruslení je i hodně podobné dráhové cyklistice, tak si umím představit, co pro svůj úspěch musela v tréninku vytrpět. Teď si může vychutnávat plody své práce. Já mám rád biatlon, klasické i sjezdové lyžování, skicross a snowboardcross, hokej nebo skoky na lyžích. Ale snad se budou ještě vysílat nějaké záznamy a sestřihy a já uvidím to nejlepší.
 
Chystáte se i vy na LOH v Londýně 2012? Můžete se ještě v nějaké cyklistické disciplíně zlepšit?
 
Na Hry v Londýně 2012 zatím moc nemyslím. Je pravda, že to asi bude moje poslední velká soutěž v paralympijské cyklistice. Chtěl bych se samozřejmě rozloučit co nejlepším výsledkem, ale upřímně řečeno, na vítězství si už netroufám pomýšlet. V tu dobu mi bude 38 let a budu mít za sebou přes dvacet závodních sezon. Soupeři jsou stále mladší a stále rychlejší. Já už mohu spoléhat jen na své zkušenosti. I když i ty jsou důležité. Vím, co musím pro úspěch udělat a umím si za tím jít. Ale nechci plánovat speciální přípravu už nyní a stresovat se tím. Na tu se soustředím až rok před olympiádou. Do Londýna se prostě nějak „prozávodím“. Každý kilometr tréninku se počítá, každý závod je krůčkem k úspěchu.
 
V roce 2008 jste vydal knihu „Frajer“. O čem je? 
 
Je to má autobiografie. Její název je však spíš nadsázkou. Nepsal jsem tu knihu jako oslavu mých úspěchů. Přál bych si, aby byla spíš pozitivním důkazem, „že to jde“. Popsal jsem svoji cestu, která vedla z nemocničního lůžka až na stupně vítězů. Je to příběh o šťastných náhodách, bolesti, touze, vůli a hlavně o spoustě skvělých lidí, kteří mou cestu určovali a zjednodušovali. Chtěl jsem, aby ta knížka mohla pomoci někomu, kdo je třeba právě teď na začátku takové cesty. A mám radost, že podle reakcí lidí to funguje. Ta knížka je i poděkováním všem, kteří mi pomohli a stále pomáhají. Moc dobře vím, že za své chyby mohu sám, ale za své úspěchy vděčím skvělým lidem kolem sebe…

 

Tématické zařazení:

 » Více  » Rozhovory