Vavřinec Hradilek: Tenkrát v ráji

Rozhovory

zdroj: © Red Bull Media House

Praha | Vavřinec Hradilek(29), stříbrný z olympijských her v Londýně si zahrál hlavní roli horolezce Josku Smitka ve filmu Tenkrát v ráji, který bude mít 27. října premiéru.

Zažil jste při natáčení nějakou scénu, kterou jste museli stále dokola opakovat?
Opakovali jsme docela často. Pamatuji si ale na scénu, kdy zpíváme u ohně. Tu písničku jsme jeli asi osmdesátkrát a musím přiznat, že ji fakt nemám rád.

Hrál jste horolezce, neměl jste při nebezpečných scénách strach?
Ono úplně nejtěžší bylo asi hrát člověka, který skutečně žil, vcítit se do něj. Pokud vezmu ty nebezpečné scény na skalách, bavily mě asi nejvíce, ale samozřejmě jsem měl i dublera. Kvůli autentičnosti jsem se ale snažil co nejvíce scén zvládnout já sám. Hlavně jsem si při natáčení uvědomoval, jak vrcholový sport může člověka ovlivnit i v běžném životě.

Jak to myslíte?
Myslím, že právě z toho adrenalinu byl Joska vůči nacistům až tak moc neústupný, že mu na něm samotném už vlastně nezáleželo. A dostal se dokonce až do koncentračního tábora do Terezína.

Bavilo by vás herecké povolání?
Z natáčení mám nádherný zážitek a rozhodně bych se nebránil nějakému dalšímu projektu. Nehrnu se ale za tím, není v tom ambice stát se hercem.

Vy sám jste vrcholový sportovec, sjíždíte divokou vodu na kajaku. Míváte někdy strach?
Člověk, který tvrdí, že se na divoké vodě nebojí, má asi problém, protože když ztratíte zábrany, můžete špatně dopadnout. Je fakt, že na kanále v Tróji , kde trénuji a tudíž ji dobře znám, strach nemívám. Co mě ale nikdy neopouští, je respekt z vody, zvláště když zkouším poprvé nový sjezd.

Jak často trénujete? Baví vás ráno vstávat?
Každý den dvakrát až třikrát. A vstávat se mi nechce nikdy, ale musím. Sport mě živí a taky mě baví.

Zanedlouho odjedete na půl roku na Nový Zéland. Co tam budete dělat?
Trénovat! Kdysi dávno jsem si prosadil, že budu přes zimu trénovat v teple a podařilo se. Od té doby na Zéland jezdím pravidelně, protože tady u nás se v zimě zase tak moc trénovat nedá. Navíc je tam úžasná příroda a mám tam kamarády, něco jako druhou rodinu.

Vnímáte rozdíl mezi lidmi tam a zde v Čechách?
Ta jinakost je znát hlavně v přístupu k životu. Myslím, že tam tolik neřeší blbosti, jako tady u nás. My tady někdy řešíme opravdu velké „kraviny.“ Taky mi přijde, že tam jsou lidi nějak čestnější a tolik si nezávidí, ale nerad škatulkuji, i u nás mám kolem sebe super lidi.

Jak jste se vyrovnal s tím, že vám, letos nominace na LOH v Rio de Janiero utekla jen o kousek?
Tak nadšený jsem samozřejmě nebyl, zvláště proto, že jsem letos vyhrál jeden světový rankingový pohár a mám stříbro z ME. Já ale sport dělám hlavně proto, že mě baví a to platí i v případě olympiády. Jinak bych byl asi zklamaný víc.

Nakonec jste se do Ria stejně podíval, ovšem v roli televizního komentátora….
To je pravda a byla to super zkušenost. Pohled z druhé strany mě bavil a držel jsem přitom palce kamarádům.

Dokážete říct, v čem vás divoká voda dostala? Jak byste ji popsal?
Divoká voda je vzrušující a nebezpečná zároveň, umělé kanály, na kterých závodíme, jsou čím dál tím záludnější a obtížnější. Když jedu mezi brankami, ať už je hezké počasí, či prší, stále tam musí být jakási harmonie techniky, síly s vytrvalostí, psychiky, čtení vody.

Voda se dá číst?
Dá, musím třeba „přečíst“ hranaté překážky, kde se voda více vrací, zastavuje a přesouvá se strany na stranu. Vždycky při tom cítím respekt i adrenalin.

Zdroj: Šáka Jansová

Tématické zařazení:

» Aktuality

» Více » Rozhovory