Martin Maxa: Múza je vrtošivá dáma

Rozhovory

zdroj: Miroslav Rada

Martin Maxa je stálicí naší hudební scény už třetí desetiletí. Sympatický blonďák s vypracovanou figurou a nezbytnou kytarou těší své fanoušky skvělými písněmi, jejichž melodie i texty chytnou za srdíčko. Stejně je...

tomu i v případě zatím posledního vydaného CD „Sám sebou“.

Martine, jak se máte a co právě děláte?
Momentálně se snažím dát si do pořádku svá záda, která mě sice sužují už několik let, v těchto dnech však o sobě dávají vědět nebývalou silou a jejich bolest mě nakonec vehnala do péče lékařů a fyzioterapeutů. Takže pilně rehabilituji. Do toho se samozřejmě věnuji svým pracovním povinnostem, souvisejícím s moderováním Prominentů na TV Barrandov a nakonec i tomu, co je mému srdci nejblíže, tedy běžnému koncertování. A nejspíš bych měl rovněž zmínit i takové ty běžné záležitosti týkající se výchovy dětí, rodiny a podobně. Jsou to možná všední starosti, ale každý, kdo má děti, mi jistě potvrdí, kolik úsilí a času člověka občas stojí.

Na co se těšíte?
Samozřejmě na to až se dám znovu dohromady a bolesti trochu pominou. Ovšem jako každý se po dlouhé zimě moc těším na pořádné jaro. Až se zpoza obzoru vyhoupne to pravé jarní slunce a opře se do nás plnou silou.

Jak si udržujete fyzickou kondici?
Za tímto účelem se celoživotně mučím a podrobuji své tělo všemožným zátěžím. A nejsem v tomto ohledu nijak vybíravý, stačí mi jen, když se ze mě po tréninku řinou potoky potu. Je mi pak lhostejné, zda běhám, jezdím na kole, či cvičím kliky nebo dřepy. Potřebuji zkrátka jen svou denní dávku endorfinů. Paradoxně jsem však už takových sedm let nenavštívil posilovnu, přestože si většina lidí myslí, že právě tam trávím nejvíce času.

Vaše nové CD „Sám sebou“ má hloubku a náboj. Která píseň z něj je vám nejbližší a proč?
Těžko říct, všechny ty písničky pochází z mé vlastní dílny a tak jsou v jistém smyslu mými hudebními dětmi. A žádný správný rodič neupřednostní některou ze svých ratolestí před těmi ostatními. Písnička „Vážka " má však pro mne v tomto smyslu zvláštní význam. Začal jsem ji psát krátce poté, co jsem si z porodnice přivezl svou nejmladší dceru Emičku, na kterou jsem se moc těšil. Připadala mi tak křehká a zranitelná a já byl tehdy velmi dojatý. Náhle jsem si však uvědomil, do jak povrchního světa jsem ji přivedl, a že o ní budu mít celý život strach. A tak jsem zkrátka tenhle příběh musel napsat.

Z videoklipu songu „Píseň padlých“ až mrazí. Jak jste se dostal k tomuto tématu?
V televizi jsem viděl reportáž o zmrzačeném vojákovi, navrátivším se z Afghánistánu bez ruky a nohy a přesto s hrdostí v očích. Na jeho příběhu si však přihřívala svou polívčičku celá řada papalášů, kteří měli sice k hrdinství hodně daleko, ale žvanili o něm o sto šest. Vůči tomu vojákovi mi to přišlo celé tak nějak bizarně smutné a uvědomil jsem si, že můj do té doby zapřisáhlý pacifismus nabývá náhle poněkud ambivalentnější podoby. Došlo mi náhle, že za zvěrstva válek nemohou nikdy ti, kteří v nich přichází o zdraví a životy, nýbrž ti, kteří je rozpoutávají a těží z nich. Těmi druhými bytostně pohrdám, ale z úcty k těm prvním, opravdovým a často bezejmenným hrdinům, jsem napsal „ Píseň padlých".

Kde všude vás s kapelou Náhodná sešlost mohou letos posluchači potkat?
Jelikož má paměť s přibývajícími léty poněkud slábne, dovolím si odkázat čtenáře na své webové stránky, kde by nemělo být žádné z mých vystoupení opominuto. Stačí tedy kliknout na www.martinmaxa.cz a dozvíte se vše o mé maličkosti, koncertech a třeba i o zmiňovaném albu.

S kým byste si chtěl zazpívat duet?
Líbí se mi takové ty nemocné, zastřené hlasy, které však nejsou afektovaně manýrovité, takže s někým takovým. Nevím ale, zda by někdo takový stál o mě. Takové Bonnie Tyler, či Suzan Vega bych asi připadal příliš bezvýznamný...(smích)

Často jste společně se svými kolegy vidět na různých charitativních akcích. Co vám to dává?
Pocit, že jsem na tenhle svět nepřišel úplně zbytečně, a že má existence má občas svůj význam pro někoho jiného. Kdyby každý člověk pomohl ve svém životě dvěma dalším, vypadal by svět úplně jinak.
Vaším koníčkem je po celou dobu vedle hudby malování. Na čem nyní pracujete?
Momentálně si po dlouhé době konečně buduji ateliér, v němž bych postupně rád zrealizoval všechny nápady, které jsem si léta střádal tzv. do šuplíku. Není jich málo a já věřím, že se ke každému z nich dostanu.

A nejbližší plány v muzice i výtvarnu?
Ve světě umění se občas věci ubírají směrem, který nelze moc naplánovat. Múza je vrtošivá dáma, která k vám nezaletí na povel. Políbí vás na ústa jen, když se jí zachce a tyhle okamžiky je třeba přijímat s velkou pokorou. Jisté ale je, že pokud budu mít to štěstí a v budoucnu se podobných polibků ještě dočkám, udělám vždy vše proto, aby žádný z nich nepřišel nazmar.

Text: Ladislava Richterová

Vizitka Martin Maxa
Narozen ve znamení Ryb. Vystudoval teplické gymnázium a poté absolvoval Fakultu tělovýchovu a sportu na Univerzitě Karlově v Praze. Ještě dřív, než ve sféře populární hudby se prosadil se svými obrazy, největších úspěchů ve Spolkové republice Německo. Žije v Litvínově, kde založil a provozoval hudební klub Pijonýr. Dosud vydal čtyři řadová alba a jedno album BEST OF. Je držitelem ocenění „Skokan roku“ v anketě Zlatý slavík ta rok 2000, o rok později stanul ve stejné soutěži na 3. místě v kategorii „Zpěvák roku“. Jeho písničky nestárnou, jak o tom svědčí dopisy posluchačů na Martinových webových stránkách.

Tématické zařazení:

» Aktuality

» Více » Rozhovory