Míra Nebeský upsal duši dřevěnému ďáblu - Rozhovory - REGIONÁLNÍ NOVINY

7SEVEN

Rozhovory

Míra Nebeský upsal duši dřevěnému ďáblu

ÚSTÍ NAD LABEM | Život bez dřevěných dětí už si neumí představit. Má je rád všechny, jak se na pořádného otce sluší a patří. Míra Nebeský z Ústí nad Labem dává do své práce energii, myšlenky, pocity, které měl, když tu kterou postavičku navrhnul a následně vyřezal.

 

Kolika postavičkám jste dosud vdechl život?
Je jich spousta, rozlétly se do celého světa. Opravdu jsem to začal vnímat, když jsem otevřel náruč fotografií. Stále to není jako namalovat obraz, není to tak živé a ani jako vyřezat loutku, pověsit ji na nitě a pak jí vdechnout život prvními krůčky. Tím, že teď fotím, si dokážu i svou tvorbu zdokumentovat, krok po kroku celý proces, jak loutka vzniká.
 

Když uděláte první řez, máte už jasnou představu, jakou bude mít postava podobu, nebo improvizujete?
Jak kdy, ale dokud loutka neopustí ateliér, je to vždy otevřené. Každý den si kreslím, črtám tvary, loutka už dávno není spoutaný tvar. Dělal jsem stodvaceticentimetrovou loutku Lešení, měla jako tělo dům, Šuplíkáře, který ve svých šuplících skrýval přání, Zimního malíře inspirovaného mým oblíbeným spisovatelem Terry Pratchetem, pokrytého rampouchy. Dělal jsem loutky k autorskému čtení románu Josefa Formánka Mluviti pravdu. To byla paráda, on na mě chrlil text a mně se ve fantazii vynořovaly představy, jak loutky budou vypadat. Existuje jediná hranice, a to je fantazie.
 

Vyřezal jste sám sebe?
Ano, ale podle podobenky sochám ze speciální hmoty, ze dřeva řežu podle fantazie.
 

Jak jste se sám sobě líbil?
Udělal jsem se asi hezčí.
 

Kam se dostaly vaše postavičky nejdál do světa?
Myslím, že všude, ale nějaké ostrůvky se asi ještě najdou. Spolupracuji s pražskými galeriemi a bohužel nevím, kde všude bydlí moje dřevěné dětičky. Určitě jsou mimo Čechy i v evropských městech, v Japonsku, Austrálii, v Kanadě, v Americe. V Africe asi nejsou, ale to nevím jistě, čekám pohled. Koncem loňského roku jedna loutka navštívila s mým kamarádem Martinem Haukrechtem Siberut. Animační loutka se jmenuje Jozka, dostala i razítko do pasu, který jsem jí před odjezdem vytvořil.
 

Máte s některou ze svých postaviček spojenou příhodu?
Příhod je dost, ale byla doba, kdy jsem chodil s loutkou Babčou po městě a mluvil jsem s lidmi. Nejdřív se koukali na mě, proč na ně skřehotám hlasem babičky, ale když viděli loutku, na hru rádi přistoupili, objevily se v jejich očích jiskřičky. Kolikrát se vám stane, že si můžete pokecat s loutkou, trochu si zablbnout uprostřed dne, nečekaně? Šel jsem takhle po ulici a viděl pána v obleku, asi úředník to byl, prošedivělé skráně a hlavně v ruce cigárko a v klídku pokuřoval u nějaké výlohy. Jak jsem kolem něj procházel, zaskřehotal jsem na něj: „To se nestydíš, vyhulovat takhle na ulici, kde chodí děti?“ Vyjeveně se mi podíval do očí a pak sklouznul jeho pohled na loutku a pochopil, kdo mu to říká:  „Myslíš, že bych to cigárko měl típnout, bábinko?“ A Babča na to: „No, to bych řekla mladíku, vždyť si zabíjíš hřebíky do rakve, měl by ses polepšit.“ Jemu stálo za to cigárko típnout a usmát se na Babču. „Tak já se polepším,“ řekl a odešel. Mohl mě poslat do háje, ale asi byl hravý.
 

Není pro vás řemeslo už spíše rutina než umělecká činnost?
Ani náhodou. Víte, trvá spoustu času, než se naučíte řemeslo, a když pak nemusíte přemýšlet tolik nad technikou, můžete tvořit, vymýšlet, rozletět se. Já jsem stále na cestě. Baví mě to jako malé dítě, od první představy, první letmé skici, mezi tím prostudovat charakter té či oné loutky. Jsem loutkář se vším všudy, o loutkách se mi i zdá. Vlastně pro mne není ani tak důležité, jak tomu kdo říká, já nemám moc na vybranou, našel jsem si to, co mně dává smysl života, a to je fakt hodně.
 

Jak se vám energie, kterou do práce dáváte, vrací?
Proces tvoření, ať je to řezání, malování, sochání, kreslení či v poslední době focení jako celek, beru jako cestu, na kterou jsem se vydal. Jedno doplňuje druhé a naopak, ale nad to mám rád to řemeslo, atmosféru v ateliéru, je to můj Olymp, místo, kde se cítím nejlépe, kde se děje jen to, co chci já. Místo, kde tančím, zpívám a jsem šťastný. Jediné omezení je moje fantazie a má představivost. Upsal jsem duši dřevěnému ďáblu na nitích a nelituji toho, má mi co nabídnout.
 

Kdy vás napadlo upsat duši dřevěnému ďáblovi? Kdo vás inspiroval?
Moje maminka otiskla do mojí duše citlivost a vnímavost. Když bylo bráchovi deset let, úplně věrně mě nakreslil a já mu záviděl. Pak jsem potkal učitelku češtiny Helenu Špirhanzlovou, bylo to kouzlo. Na sportovní hokejové škole se zjevila dáma v klobouku, na krku dřevěné korále a v ruce desku Suchého a Šlitra. Ať děláte, co děláte, je důležité mít otevřenou mysl. K mojí mysli a inspiraci měla klíč ona. Dala nám zadání: napište báseň. Já napsal snad čtyřicet básniček a vím, že tenkrát otevřela stavidla mé představivosti. Pak jsem potkal v nástrojářské dílně Petra Sedláka, kamaráda, se kterým jsem nakreslil první surrealistickou kresbu. Střídavě já čáru, on čáru, byla to lebka na noze, která vznikla na umaštěném papíře. Potom to byla Dana Urbanová ze základní umělecké školy, která se mě ujala a vzala mezi žáky, kteří se připravovali na střední výtvarné školy. Na to navazovala zkušenost v lidové škole umění, vedl ji akademický malíř Pavel Bergr. Všichni na mně nechali svůj otisk. Úžasní výtvarníci, jako je grafik Michal Novák, keramik Pavel Tománek a lidi kolem nich, řekl bych hlavy otevřené. A najednou jsem stál na své cestě, na svých nohách a měl vlastní inspiraci.

 

Na čem momentálně pracujete?
Koncem roku jsem tvořil stínosnění k autorskému čtení nového románu spisovatele Josefa Formánka Umřel jsem v sobotu. Hráli jsme to v Třebíči, v Nachtazylu ve Vídni a v knihovně v Praze Modřanech. Ve Vídni jsme se seznámili s disidenty, zasáhla je smrt Magora Jirouse. Byl to jen krůček k tomu, aby vznikla myšlenka oživit Magora jako loutku, ačkoli on by byl asi proti. Musím vymyslet, jak to udělat, aby byl jako loutka svobodný, jak to jen půjde. Také pracuji na loutce Václava Havla, koncem února by měla být hotová. Seznámil jsem se s Vláďou Cettlem. Navrhoval kolekce šatů, které také sám šil, myslí mu to výtvarně a v návrzích, které jsem viděl, je šmrnc, nedrží se při zdi. Asi je to člověk, kterého jsem hledal, který dá mým loutkám další rozměr. Také mám v plánu pracovat na interiéru naší loutkové restaurace Habrovické bašty, už jsem tam udělal bukové stoly. Chci zprostředkovat lidem to, co vytvářím i skrze fotografie.

Tématické zařazení:

 » Více  » Rozhovory