Rozloučení s hraběnkou českého divadla a filmu Jiřinou Jiráskovou

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

PRAHA | V pátek 11. ledna se ve Vinohradském divadle v Praze konalo rozloučení s opravdovou dámou českého divadla a filmu Jiřinou Jiráskovou. Smuteční projev přednesl také primátor Hlavního města Prahy...

Bohuslav Svoboda:

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru.

Psal se rok 1912. Právě tehdy, před sto lety, začal básník Robinson Jeffers a jeho žena Una budovat na pacifickém břehu vlastní útočiště, Karmel. Na mořské pláni tam tehdy z kamenné věže pozorovali delfíny a v oblacích kroužící jestřáby a orly… Dost možná podobně, jako Zdeněk Podskalský s Jiřinou Jiráskovou hledívali na staré havrany na zdejších zasněžených pláních. Český horizont je však jiný nežli pacifická dálava. Lvi zde často umírají nikoli v boji, ale smíření ve stáří a osamění. Nikdy však vleže. Jiřina Jirásková kdysi řekla, že lev je touhou pro rehabilitaci duše. To pro ni tuším bylo vždy útočištěm. Vždyť sama původně směřovala k životu v ústraní, v kontemplaci, v řeholní klauzuře. Snad bylo ironií osudu, že ji změna režimu po světové válce vyvedla z církevního gymnázia na konzervatoř, v tíživých padesátých letech na divadelní pódia a o desetiletí později na filmové plátno. Ani zde, byť v komediálních rolích, však neztrácel její úsměv nádech jemné, vědoucí ironie. Právě ten zde tuším bude chybět nejvíce.
Jak mnoho poryvy větru dějin, kremelský mráz i následná obleva zasáhly do životních cest dámy českého, či spíše československého divadla, věděla nejlépe ona sama. Já budu se smutkem, ale s vděčností vzpomínat především na léta devadesátá. Tehdy byla Jiřina Jirásková ředitelkou zdejší scény, zatímco já jsem působil ve Vinohradské nemocnici a v České lékařské komoře. Měli jsme tehdy opakovaně příležitost spolupracovat, poprvé v životě jsem stál na prknech Vinohradského divadla a stál a mluvil jsem vedle ní... Nikdy na to nebudu moci zapomenout. Myslím, že nenadsadím, řeknu-li, že naše setkání byla vždy radostná a plodná. Jak mnoho kontrastují s osaměním, jemuž byla vystavena v posledních letech.

…jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne. (…)
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat
a ti, kdo nás milují, se utápějí v zármutku a v alkoholu,
čtvrt galonu o půlnoci a po číškách ráno –
nebo jdou hledat jinou lásku;
ale ty a já alespoň nejsme směšní.

Tolik Jeffers. Mívala ho ráda. Já jsem měl rád ji.