GIUDITTA

Ústecký

Zdroj: Metropol

24. února 2016, 20.53 | Franz Lehár

V pátek 26. února v 19 hodin uvede Severočeské divadlo s.r.o. premiéru hudební komedie GIUDITTA. Lehárova Carmen - i tak by se dala nazvat Giuditta. Dílo, které se v českých divadlech neobjevuje příliš často.

Autor v této inscenaci navázal na dvě předešlá díla - Careviče a Zemi úsměvů, která v sobě kombinují operetu s operou. K opeře mají blízko nejen náročností pěveckých partů, ale třeba i tím, že nekončí tradičním operetním happy endem. Úžasná hudba nasáklá exotickou smyslností v sobě spojuje různé kultury. Mezi nejznámější hity patří Meine Lippen (Moje rety), Du bist meine Sonne (Jsi mé slunce), atd.

V titulní roli Giuditty Iveta Dufková, j. h. /Miroslava Časarová, j. h., v roli Octavia Jaroslav Kovacs /Jakub Turek, j. h., dále Anita: Dita Hořínková, j.h. /Michaela Nosková, j. h., Pierrino: Tomáš Ch. Brázda, Manuele: Radek Krejčí, Antonio: Martin Matoušek, Ibrahim: Vladimír Štěpka, Martini: Petr Matuszek a další.

Představení v režii Zbyňka Brabce, se scénou Ondřeje Zichy a kostýmy renomovaného Josefa Jelínka potěší každého diváka. Choreografem je Vladimír Gončarov. Hudební nastudování a dirigent Milan Kaňák. Sbormistr Jan Snítil. Dále účinkuje orchestr, sbor a balet SD.

PREMIÉRA: 26. 2. 2016 v 19.00 hodin

REPRÍZY: 28.2. v 17.00, 8.3. v 19.00

Informace pro novináře zajišťuje Alena Vaicová na

nebo na 602 976 855, 724 307 676

Žurnalistické vstupenky lze objednat na nebo na 601 321 105

Slovo režiséra ...

GIUDITTA v Ústí nad Labem

Franz Lehár patří k nejúspěšnějším operetním skladatelům. Spolu s Kálmánem, Fallem, Nedbalem a několika dalšími autory vytvořil tzv. stříbrnou éru vídeňské operety. Navázali na Strausse, Millöckera a Suppého a přinesli do svých děl nejen moderní taneční rytmy, ale i určitou dávku sentimentu. O Lehárovi se říká, že vnesl do operety slzy. Skutečně, při některých jeho dílech si divák také zapláče. Řada jeho operet totiž nekončí pravým operetním happy endem, kdy vše dobře dopadne, hlavní hrdinové si padnou do náručí a strojí se svatba (v některých operetách dokonce dvojitá). U Lehára se často hlavní postavy na konci operety rozcházejí: v Paganinim odchází hlavní hrdina z Luccy do světa a opouští kněžnu Annu Elisu. Jeho umění musí patřit všem.

V exotické Zemi úsměvů se Líza, šlechtická dcerka z Vídně, provdá za čínského prince Sou-Chonga a následuje jej do jeho země. Když zjistí, že se nemůže vyrovnat s místními zvyky, např. že si Sou-Chong musí vzít ještě další princezny, rozhodne se z Číny odejít a vrátit se do Evropy. Sou-Chong zůstává se zlomeným srdcem sám v rodné Číně. I v Giudittě se protagonisté operety rozcházejí.

Když se 30. prosince 1905 ve Vídni konala premiéra Lehárovy operety Veselá vdova, měl její autor na svém skladatelském kontě již několik operet, které byly s různým úspěchem většinou uvedeny ve Vídni, kde od roku 1899 žil. (Připomeňme si, že se narodil v roce 1870 ve slovenském Komárně a že studoval hru na housle na Pražské konzervatoři u Antona Benewitze. Když Lehár ukázal některé své skladby Antonínu Dvořákovi, ten mu řekl, aby pověsil housle na hřebík a věnoval se raději komponování). Veselá vdova založila Lehárovu světovou slávu a jako jedna z jeho nejlépe napsaných operet se dodnes nejčastěji uvádí. Z operet, které po ní následovaly, byly nejúspěšnější Hrabě Luxemburg, Cikánská láska, Země úsměvů a Paganini. Ty se ostatně dodnes objevují i na našich jevištích. Kromě těchto operet napsal ještě celou řadu dalších, které se již hrají méně, protože jejich libreta před dnešním divákem již neobstojí. Přesto si myslím, že mnohé z nich, např. Kde skřivánek zpívá, Frasquita nebo Carevič, by stály za vzkříšení.

Operetní tvorba Franze Lehára vyvrcholila jeho Giudittou, která měla premiéru 20. ledna 1934. Lehárovi se splnil jeho dávný sen, protože měla premiéru na scéně vídeňské Státní opery. Premiéru sám nastudoval a řídil a v titulních rolích vystoupily největší hvězdy tehdejší Vídně: česká sopranistka Jarmila Novotná a německý tenorista Richard Tauber. Přestože libreto pánů Paula Kneplera a Fritze Löhnera-Bedy nepatří zrovna k nejlepším výtvorům, Lehárova hudba všechny jeho nedostatky nahradí. Skladatel byl na absolutním vrcholu svých tvůrčích sil, z jeho hudby dýchá nejen smyslná erotika, ale i exotika, rafinovaná instrumentace a smělé harmonické postupy. I v této operetě vytvořil několik „šlágrů“ – patří k nim zejména Octaviova píseň Du bist meine Sonne nebo Giudittina píseň Meine Lippen, sie küssen so heiß. V žádné jiné operetě nenapsal Lehár tak náročné party pro hlavní představitele – rozsahem i pěveckou náročností. To je také jedním z důvodů, proč se tato opereta uvádí podstatně méně, než jeho nejznámější díla.

Naše inscenace, v Ústí nad Labem snad první, chce milovníky Lehárových operet i s tímto dílem seznámit. Jak jsem již zmínil, i přes některé nedostatky v libretu, stojí za uvedení. S výtvarníkem Ondřejem Zichou jsme vytvořili poněkud minimalistickou scénu, která ovšem umožňuje rychlé přestavby a tak můžeme hrát Giudittu jen s jednou přestávkou. Na poměrně jednoduché scéně by měly dominovat kostýmy Josefa Jelínka. S dirigentem Milanem Kaňákem jsme dlouho pracovali na škrtech, které jsou dnes nezbytné (kdybychom neškrtali hudbu i dialogy a vytvořili bychom realistické kulisy, představení by trvalo minimálně tři

a půl hodiny, což je pro dnešního diváka neúnosné). Jsme přesvědčeni, že vše, co má v Giudittě zaznít, jsme v naší inscenaci ponechali (nejvíce jsme škrtali častá opakování nebo hudbu, která vyplňovala některé herecké akce). V každé operetě je velice důležitá spolupráce s choreografem a jsem rád, že ji vytvořil sólista ústeckého baletu a také úspěšný choreograf

Vladimír Gončarov. O inscenaci Lehárovy Giuditty mne požádalo vedení ústeckého divadla právě o mém svátku. Byl to moc milý dárek. Giuditta bude již mou sedmou inscenací v ústeckém divadle a chci věřit, že sedmička je šťastným číslem.

Zbyněk Brabec

Lehárova GIUDITTA očima historie

Ke slovu pana režiséra Zbyňka Brabce mnoho dodávat není třeba. Snad jen dva pohledy historizující. Současná ústecká generace diváků je skutečně první, která v období po druhé světové válce má možnost spatřit Giudittu ve „svém“ divadle. Možná i proto, že Giuditta naprosto typickou operetou zrovna není; bývá nazývána „operetou v operním hávu“, sám skladatel v podtitulu uvádí její žánrovou specifikaci jako „Hudební komedie v pěti obrazech“. Což vzhledem k námětu a ději také není nejpřesnější označení, byť se prvky situačního i hudebního humoru v díle objevují.

Ať tak či onak, Giuditta za seznámení rozhodně stojí. Zvlášť proto, že z Lehárovy početné jevištní tvorby měli ústečtí diváci možnost vidět v novodobé poválečné historii zatím jen tři tituly: ve čtyřech nastudováních Veselou vdovu (1972, 1987, 1999, 2008), dvakrát Paganiniho (1975, 2006) a jednou Zemi úsměvů (2000).

Dnešní Giudittou ústecký lehárovský repertoár rozšiřujeme. Na základě určité indicie se však můžeme domnívat, že v historii divadla se jedná o druhé nastudování. V divadelním archivu jsou totiž uloženy nekompletní zbytky prvního tištěného orchestrálního materiálu. V každém orchestrálním materiálu je možno mnohdy nalézt různé zajímavé historické údaje, neb orchestrální hráči mají dávný zvyk zaznamenávat si do svých partů data jednotlivých premiér (eventuelně jméno dirigenta i další více či méně související poznámky). V našem případě je materiál poněkud skoupý, nicméně v partu flétny se podepsal jistý pan Hampel a připojil datum 18. IV. 1936. Máme tedy podklad pro další bádání v tomto směru....Jiný podklad musím ještě zmínit v návaznosti na slova pana režiséra o práci na zkrácení inscenace. Z hudebního hlediska je výborným pramenem historická nahrávka rakouského rozhlasu, kterou pořídil ve Vídni se sólisty, sborem vídeňské Volksoper a rozhlasovým orchestrem sám skladatel v roce 1942. Dnešní divadelní čas klade podobná omezení, jaká kladl tehdejší čas rozhlasový. Je proto velmi zajímavé jednak slyšet vlastní interpretaci skladatelovu, ale také si z ní odvodit, kterých ploch ve své partituře byl ochoten se pro dané provedení zříci. A toto poznání se nám při studiu jevilo velmi cenným. Giuditta rozhodně nepatří k dílům prvoplánově podbízivým. Věříme však, že zejména svojí emocionalitou má velkou šanci vás zaujmout.

Milan Kaňák

Zdroj: Metropol

Tématické zařazení:

» Kraje » Ústecký