Focus: Lisabonská smlouva rok poté - kdo si jí povšiml? - Politika

Politika

Focus: Lisabonská smlouva rok poté - kdo si jí povšiml?

Ikona

1. prosince 2010, 09.40 | EVROPA | Evropská unie se 1. prosince 2009 začala řídit Lisabonskou smlouvou. Od nového základního dokumentu unie si jeho tvůrci slibovali, že přizpůsobí nynější sedmadvacítku většímu počtu členů a zrychlí její rozhodování. Smlouva především omezuje počet oblastí, kde je nutné jednomyslné rozhodnutí, naopak rozšiřuje hlasování "kvalifikovanou většinou". Avšak až od roku 2014. Proto Evropa změny, které Lisabon nastolil, ani nezaznamenala.

A svět si patrně ani nepovšiml nových představitelů společenství - belgického konzervativce Hermana Van Rompuye - unijního prezidenta, a anglické hraběnky Catherine Ashtonové - evropské ministryně zahraničí.

"Prezident Rompuy je stále pro většinu Evropanů naprosto neznámou osobou, Evropská služba vnější akce (unijní diplomacie) není dosud vybudována a unie výrazně ztrácí na mezinárodním poli," říká k tomu český exministr zahraničí Jan Kohout.

Ačkoli smlouva platí teprve rok a její klíčová ustanovení ještě nebyla uplatněna, unie už posuzuje návrh na její změnu. Měla by jí poskytnout bič na státy, které nedodržují rozpočtovou disciplínu.

Změna může nastat také v plánu, podle něhož neměla být pro Česko závazná unijní listina základních práv. Český prezident Václav Klaus před rokem vyslovil obavu, že listina umožní vznášet sudetským Němcům majetkové požadavky vůči Česku a odmítl Lisabonskou smlouvu podepsat. Unie na to reagovala nabídkou výjimky z listiny, kterou Klaus přijal. Poté ji schválila česká vláda. Výjimka by měla být začleněna do příští unijní smlouvy - tedy přístupové smlouvy s Chorvatskem.

To ale teď zpochybňují právníci, kteří smlouvu s Chorvaty vyjednávají. Chtějí, aby výjimka byla přijata zvlášť. V takovém případě však není jisté, zda by ji schválili Maďaři a Rakušané.

Co je ale podstatné. Výjimka zatím platit nezačala a žádný ze sudetských Němců toho u soudu nevyužil.

Toto je výčet změn, které zavádí "Lisabon":

Od roku 2014 by se kvalifikovaná většina měla počítat podle principu dvojí většiny států. Návrh bude přijat, pokud s ním vysloví souhlas nejméně 55 procent států, ve kterých žije aspoň 65 procent obyvatel unie. Velké země tím získají více hlasů na úkor malých.

To jsou příklady, o čem bude unie nově rozhodovat většinou:

- ochrana podnebí (zejména předpisy o emisích skleníkových plynů),

- některé dopravní předpisy (například ty, které určují podobu dopravních značek),

- ochrana veřejného zdraví (třeba směrnice o ochraně před kouřením a alkoholem),

- energetická politika,

- pravidla pro legální přistěhovalectví,

- předpisy o cestovním ruchu,

- směrnice pro policejní a soudní spolupráci.

Oblasti, kde bude i po roce 2014 nutný jednomyslný souhlas všech států, tedy i Česka:

- daňové předpisy,

- sociální politika,

- zahraniční a obranná politika,

- změna smluv o Evropské unii.

Lisabonská smlouva - to však není pouze změna hlasování. Obsahuje další novinky:

- Smlouva vytvořila funkci předsedy Evropské rady, jinak prezidenta unie, který je volen na dva a půl roku. Tím se zrušilo střídání zemí v nynějším předsednictví Radě unie. Zástupci členských států předsedají radám ministrů, ne však jednání šéfů států a vlád - unijním summitům.

- Evropská unie má svého šéfa diplomacie. Je jím vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

- Smlouva předpokládá, že se posílí pravomoci evropské kriminální ústředny Europol, která by měla být obdobou amerického FBI a stíhat zločince bez ohledu na státní hranice.

- "Lisabon" počítá s funkcí "evropského žalobce", který bude mít na starosti mezinárodní mafii. Zatím nebyla vytvořena.

- Unie se podle Lisabonské smlouvy stala mezinárodní organizací, v řeči právníků subjektem mezinárodního práva. Dosud byla pouze abstraktním sdružením států. Tato právní změna měla posílit postavení unie na mezinárodní scéně. Na rozdíl od euroústavy, zamítnuté v referendech, však Lisabonská smlouva neobsahuje ústavní symboly - hymnu a vlajku.

- Smlouva „posvěcuje“ euro, prohlašuje ho za jednotnou měnu unie a vytváří radu ministrů financí států eurozóny, kterou bude řídit volený předseda.

- Lisabonská smlouva umožňuje členským zemím postupovat podle mušketýrské zásady "jeden za všechny, všichni za jednoho", kterou převzalo NATO a reagovat společně na ozbrojený útok proti některému ze států unie.

- Smlouva poprvé v historii společenství uznává právo státu vystoupit z unie a popisuje pravidla, jak se takový "rozvod" uskuteční a jak si jeho aktéři rozdělí peníze a majetek.

- Evropský parlament získal více pravomocí, schvaluje věci, ve kterých měl dosud jen poradní hlas.

- Do unijní legislativy se mohou výrazněji než dosud zapojit národní parlamenty, a to tím, že mohou sledovat, zda unie přijímá opatření pouze tam, kde to je "účelné", nikoli jen "možné". Jinak budou dál platit národní, a ne unijní předpisy. V unii se tomuto pravidlu říká zásada subsidiarity.

- Lisabonská smlouva zavádí občanskou iniciativu - milion obyvatel z několika členských států bude mít právo vyzvat Evropskou komisi k předložení určitých návrhů.

- Unijní listina základních práv se stala právně závaznou. Evropský soud tak získal právo kontrolovat, zda jsou národní legislativy v souladu se zákony a předpisy unie. Listina obsahuje mimo jiné právo na svobodu, bezpečnost, vlastnictví a zakotvuje rovnost mužů a žen. Ve zvláštních kapitolách popisuje práva dětí a starších lidí.

- Listina však není závazná pro Británii, Polsko a v budoucnu by neměla platit také pro Česko. První dvě země si výjimky vyjednaly ještě před ratifikací Lisabonské smlouvy. Britská vláda měla námitky proti příliš liberálnímu pojetí práva na stávku, polská vláda nechtěla připustit, aby byla ohrožena výlučnost heterosexuálního manželství. Češi by výjimku měli dostat dodatečně v příští smlouvě.

- Původně se podle "Lisabonu" měl snížit počet členů Evropské komise z 27 na 18. To však odmítli Irové, kteří chtějí mít v komisi, jež se dá pokládat za evropskou vládu, "svého člověka". Chystaná smlouva o vstupu Chorvatska do unie proto obnoví starou zásadu, podle níž má každý stát právo na komisaře, tedy ministra v unii.

Tématické zařazení:

» Politika