Chantal Poullain svým Čechům rozumí

Zajímavosti

Ikona

21. června 2008, 11.52 | Žádná z českých hereček nemá tak krásné hrdelní „r“ jako Chantal Poullain. Jak by také ne, když je rodilá Francouzka z Marseillle. Doma vystudovala základní katolickou klášterní školu, divadelní akademii v Ženevě a rok žila ve Velké Británii. Osud tomu chtěl, aby potkala Bolka Polívku a místo na plánovaná studia do New Yorku odjela s ním roku 1978 do Československa.

Tady natočila zhruba desítku filmů a hraje divadlo. Nikdy se nenaučila dobře česky a někteří jí špatné časování a skloňování zazlívají. Většina diváků se ale shoduje, že čeština s francouzským akcentem z úst té elegantní a „šmrncovní“ dámy zní přinejmenším půvabně. Návštěvníkům nedávných slavností pořádaných u příležitosti zahájení 854. lázeňské sezony v Teplicích se však Chantal Poullain představila ve své mateřštině, coby šansoniérka.

Šanson je v překladu píseň. Čím je francouzský šanson tak typický, že ho obvykle rozeznáme na první poslech?

Těžko říct, šanson, to je naše tradice. Myslím, že všude ve světě ho tak berou. Francouzská historie je šanson. Je to píseň založená na textu, na přednesu.

Myslíte, že existuje nástrojové obsazení typické pro francouzský šanson? Například akordeon?

Ne, tím to, myslím, není. Domnívám se, že ten text je důležitý, ten zabírá v šansonu největší prostor. A dokonce si myslím, že se k němu mladí vracejí v rapu nebo slamu. Přestože jsou rap a slam agresivní a někdy i trošku sprosté, jsou úžasné. Je to poezie dělaná na muziku a vysloveně vás nutí poslouchat text

Kdy se ve vás zrodila touha předstoupit před publikum jako zpěvačka?

Já nejsem žádná zpěvačka, absolutně ne. Jsem šansoniérka. Mohu vyprávět text na muziku.

Máte velice zvláštní, temnou barvu hlasu a charismatický projev. Víte, jak hluboko zazpíváte?

(Smích.) Ne, nikdy jsem to nezjišťovala. Můžu se muzikantů zeptat, ale sama to nevím. Té barvě určitě pomohl věk a cigarety (smích).

Je šanson ve Francii pořád stejně populární, jako býval v dobách Edith Piaf, Charlese Aznavoura či třeba Gilberta Bécauda?

Pořád. Právě i mladá generace miluje šansony a mladí zpěváci dělají ten slam, což je jiná forma textu na muziku. Je to jiný způsob, ale zároveň pokračování tradice šansonu.

Proč zní francouzština českým uším tak přitažlivě?

Možná proto, že je muzikální. Vím, že všude ve světě je francouzština oblíbený jazyk. Důvod? Možná proto, že je spojována s Paříží, jejím šarmem, láskou.... A když se ohlédnete do historie, je to jazyk diplomatů a velkých literátů. Francouzská literatura je známá po celém světě.

A kdybyste měla srovnat Francouze a Čechy?

Nerada o tom mluvím, protože se to těžko vysvětluje. Všichni jsme Evropané a Francie a Čechy jsou si blízké. Možná doba komunismu spoustu věcí narušila, ale mladá generace už to všechno vyřeší. Ale například co se týká kultury, jsme si velice blízcí. Česká literatura, filmy, animované filmy, klasická muzika, to všechno je ve Francii velmi známé. Máme podobný smysl pro humor. Občas mi moji čeští přátelé říkají, tomu nemůžeš rozumět, protože jsi Francouzka. Ale je to omyl. Rozumím českému humoru a myslím, že opačně je to stejně.

Text: Eva Stieberová

Foto: Jiří Severský

Tématické zařazení:

» Zajímavosti