Tolerantní feministka Irena Obermannová - Aktuality - REGIONÁLNÍ NOVINY

Aktuality

Tolerantní feministka Irena Obermannová

Ikona

9. prosince 2008, 23.28 | Je vzdělaná, chytrá, pracovitá, úspěšná a navíc půvabná. Dost na to, aby mnoha „slabším" jedincům začala být podezřelá. Avšak bez ohledu na to, jaký je váš názor na tvorbu Ireny Obermannové, setkání s ní je velmi inspirující. Takovou zkušenost jsem získala na jednom z večerů, který se v rámci Teplického literárního podzimu uskutečnil ve zdejší regionální knihovně. Irena Obermannová patří k nejprodávanějším českým autorkám. Během devíti let napsala 10 románů a povídkových knih, z nichž Deník šílené manželky se dočkal filmového zpracování a podobný osud čeká Divnovlásky. V současné době se čtenáři mohou těšit z nového románu Normální zázraky.

 

Neurazíte se, když vás nazvu autorkou knih pro ženy?

Neurazím, i když bych ráda byla víc autorkou pro muže než pro ženy, protože ženy všechno, o čem píšu,  vědí. Tím je samozřejmě způsoben určitý úspěch mých knížek, neboť každý si nejraději čte o tom, co ví, co zažil a co mu někdo pojmenuje trošku jinak. Ale pokud jsou muži natolik stateční a přijdou na mé autorské čtení nebo si nějakou moji knížku otevřou, většinou bývají velmi překvapeni, že to není ani zdaleka tak feministické, jak se obávali. Alespoň takové ohlasy se ke mně dostávají, že ta Obermannová není tak protimužská, jak si mysleli. Takže já s tím termínem romány pro ženy nebo ženská autorka mám maličko problém. Já vůbec takové to striktní gendrové dělení nemám moc ráda.

Jaký si myslíte, že je váš nejčastější čtenář?

V tomhle jsem jako scénáristka nacvičená, v televizi se tomu říká cílová skupina. Takže vím, že moji nejčastější čtenáři jsou ženy mezi třiceti až padesáti lety.

Zmínila jste svoji původní profesi, o kterou se vtipně otíráte v románu Nezavěšujte se. Jedna z vašich hrdinek, rovněž scénáristka televizních seriálů, tam svoji cílovou skupinu nazývá Slepou bábou. Což je zhruba padesátnice, hluchá, slepá a lehce dementní, která nerozumí filmovému střihu a většině dialogů, má ráda legraci, ale nesmí jí být moc. A vlastně se na tu televizi ani nedívá, uklízí při tom, vaří, telefonuje...

Ale já jsem si to nevymyslela (směje se). Absolvovala jsem takové školení pro autory jistého seriálu a dozvěděla se věci, se kterými mnohdy tak úplně nesouhlasím. Existují však televizní výzkumy , které se opravdu dobádaly k tomuto zjištění.

Pravda je, že když se člověk na takové seriály dívá, mohou se mu i líbit, ale stejně si říká, že takhle přece lidi ve skutečnosti nemluví. Jak to ti scénáristé mohou takhle napsat?

Já jsem si dokonce před rokem přísahala, že už do žádné televize nevkročím. Přece jenom jsem trošku rozmazlená psaním svých knih, kdy si mohu vymýšlet co chci, nikdo mi do toho nemluví. Na druhou stranu, scénáristika mě velmi baví. Ale je to vždycky víceméně týmová práce. Vždycky je autor  podřízen dramaturgovi, který má k dispozici své výzkumy, do jisté míry je to vždycky práce na zakázku. Práce scénáristy televizních seriálů, to je téma na další román, který by ale možná nebyl ani tak vtipný, jako spíš smutný. Když vzpomenu na svoje působení v televizi, byla jsem u vzniku Ulice a v té době vznikala knížka Nezavěšujte se. Odtamtud jsem později odešla, nikoliv kvůli nějaké nespokojenosti, ale protože ta práce byla příliš týmová a já chtěla psát vlastní knížky. Potom jsem dostala nabídku být jednou ze čtyř scenáristek  první řady Ordinace v Růžové zahradě, to jsem dělala rok a půl. Příští rok poběží v České televizi film podle mé knížky Divnovlásky. A zanedlouho, 29. října poběží na Nově filmová povídka o umělém oplodnění s názvem Ukradená spermie. Napsala jsem ji pro Soukromé pasti, což je projekt, na který se naštěstí právě zmiňovaná seriálová kritéra vůbec nevztahují. Popisujete vztahy mezi muži a ženami a zdá se, že na českou autorku jste, i co do výběru výrazů, nezvykle otevřená.  

V této souvislosti dlužno podotknout, že první moje kniha vyšla před dvanácti lety. A tehdy možná byla na české poměry otevřenější. Samozřejmě jsem se setkala s názory, že pokud jde o sex, jsem velmi otevřená, ale já si to nemyslím. Ale když píšu, nesmím si představovat, jak to někdo čte a co si třeba o mně myslí. To bych nenapsala vůbec nic.

Nemyslíte si, že se otázka sexu v partnerských vztazích přeceňuje? Může přece fungovat dlouhodobý a šťastný partnerský vztah, i když ti dva spolu nijak často nespí?

Ano, myslím si to. Myslím si to stále víc v závislosti na tom, jak se mi lidé docela dost svěřují. Hodně se s tím setkávám a už se o tom i píše, že jak je dnešní doba  namáhavá, tak spolu lidé často údajně spát přestávají. Četla jsem nějakou esej, že dokonce prý i mladí a nejenom u nás. Že jsou prostě tak vyčerpaní a ještě jak se chodí do těch fitcenter...(směje se).

Jaká je podle vás rodina budoucnosti. Dnešní mladí se příliš do ženění neženou ...  

No, nejsem vědma, ani nevidím do budoucnosti. Ale myslím si, že jsou dvě možnosti. Buď se lidé začnou  vracet k modelu klasické rodiny, ale nebudou se do něj vrhat tak střemhlavě a řekla bych až hloupě, jak se to dělo v mé generaci a v generaci starší a ještě i trochu mladší. A nebo se instituce manželství úplně rozpustí,  svědky tohoto procesu vlastně jsme  v současnosti. Když si vzpomenu na kamarády svých dcer ze základních a středních škol, žádné z těch dětí nebylo z úplné rodiny. Je to až šokující, pravda, hovořím o Praze, na venkově je možná situace trošku jiná. Ale dost často byly ty rodiny, z nichž pocházely kamarádky mých dětí,  harmonické, ať žil jeden z rodičů s jiným partnerem nebo s kamarády, kamarádkami. Lidé prostě hledají jiné modely. A já si myslím, že v budoucnu bude mít každý možnost svobodného výběru. Lidé už se sna nebudou tolik omezovat starostmi o to, co tomu řekne jejich okolí. Klidně spolu budou bydlet dvě ženské a vychovávat spolu dítě, protože to pro ně bude jednodušší. Nemyslím lesbické, to je jiná kategorie, ale i takové případy zž nebudou působit tolik překvapivě. A lidé budou častěji než dnes žít i sami.

Že například ženy budou častěji moci odejít z nefungujícího manželství, protože budou finančně nezávislé?

Jistě. Pamatuji si, že ještě před pár lety jsem měla špatný pocit, když jsem jako žena šla sama do společnosti. To dnes už také přestává.

Nedávno běžel na ČT1 s velkým ohlasem pořad o Janu Saudkovi, který jste moderovala. Proč jste si vy, feministka, vybrala právě tuto kontroverzní osobnost?

Možná je to tím, že se sice za feministku považuji, ale nejsem nikterak militantní. Především jsem velmi tolerantní člověk. Myslím si, že pro feminismus není podstatné, kdo půjde první do dveří , jestli má nosit kytku muž ženě nebo žena muži a jestli jí má pomáhat do kabátu. Feminismus pro mě znamená, že žena je rovna muži a muž ženě. A ani to nutně neznamená, že muž by měl zůstat doma a ženy chodit do práce. Prostě opět jde o to, aby oběma partnerům bylo umožněno si svobodně vybrat, jak kdo bude chodit do práce, kdo bude doma s dětmi, kdo se bude realizovat profesně. Takže zpět k tomu Saudkovi, on je prostě okouzlující. A mně odjakživa fascinuje každý, kdo je něčím zajímavý, z koho něco vyzařuje, kdo je něčím originální, nápaditý. Podobně mě fascinuje Jan Saudek. Já s ním ve spoustě věcí nesouhlasím a doma bych ho mít nechtěla, ale na druhou stranu chápu, že jsou ženy, které mu naprosto přizpůsobily svůj život. Já bych to takhle neudělala, protože já si chci psát svoje knihy.

EVA STIEBEROVÁ, foto: Jiří SEVERSKÝ
 

 

Tématické zařazení:

 » Aktuality  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

Muž, Žena

E-mail:


(Vyplňte pouze tehdy, jestliže chcete být informování o odpovědích na váš příspěvek)

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

ORLEN Jobs