Agáta Koupilová je nezastavitelná

Aktuality

zdroj: archiv Agáty Kvapilové

Praha | Sedmnáctiletá Agáta Koupilová trpí dětskou mozkovou obrnou (DMO) a nedávno ji potíže s chůzí připoutaly na invalidní vozíček. Přesto se nevzdává, sportuje, studuje a žije plným životem.

Agáto, proč jste DMO onemocněla?
Narodila jsem se ve 25. týdnu těhotenství. Dlouhou dobu jsem byla v inkubátoru, až po třech měsících si mě rodiče odvezli z nemocnice domů. Když mi byl jeden rok, bylo jasné, že něco není v pořádku, jelikož jsem ve vývoji zaostávala za svými vrstevníky. Někdy tou dobou se pak rodiče od lékařů dozvěděli, že mám DMO. Maminka se mnou začala cvičit a ve třech letech se mi podařilo udělat první kroky. O tři roky později jsem podstoupila ortopedickou operaci, díky které došlo k uvolnění lýtkových svalů a tím pádem se i moje chůze velmi zlepšila.

Kdy vy jste si sama uvědomila, že máte zdravotní potíže?
Svoje zdravotní potíže jsem si začala uvědomovat zhruba v šesti letech, kdy jsem musela na operaci. Po sundání sáder jsem pobývala v lázních, kde jsem se učila znovu chodit. Uvědomila jsem si, že moje chůze nikdy nebude stejná jako u zdravých dětí. Nijak zvlášť mi to ale nevadilo, protože jsem jenom trochu kulhala.

Jak jste žila do té doby, než jste začala potřebovat invalidní vozíček?
Už odmala mě rodiče vedli ke sportu. Chtěli mě naučit všechny sporty, které dělali oni, což se jim podařilo. Naučila jsem se plavat, lyžovat a jezdit na kole. Když mi bylo osm let, přihlásili mě rodiče do plaveckého klubu pro handicapované plavce. Plavání mě začalo opravdu hodně bavit a v současné době je pro mě sportem číslo jedna. Podařilo se mi získat několik medailí na domácích i zahraničních závodech. Stejně dobře jako v plavání mi to šlo i ve škole. Po páté třídě jsem se rozhodla přestoupit na osmileté gymnázium a myslím, že to byla dobrá volba. Nejvíce mě baví němčina a angličtina. Jazykům bych se ráda věnovala i po maturitě, která mě čeká za dva roky.

Kdo je vám v životě největší oporou?
Největší oporou jsou mi rodiče. Nesmím ale opomenout ani moje kamarády a kamarádky, kteří mě mezi sebe berou jako bych byla zdravá, což mi neskutečně pomáhá.

Jak jste si na život na vozíčku zvykla?
Zvyknout si na život na vozíku pro mě nebylo zas až tak těžké, jelikož jsem díky plavání v klubu s handicapovanými poznala hodně vozíčkářů a věděla jsem, že usednutím na vozík život nekončí. Sport je v mém životě stále prioritou. Od té doby, co jsem na vozíku, se věnuji už jenom plavání, protože to je jeden z mála sportů, který jako vozíčkářka můžu dělat bez speciální pomůcky. Ráda bych se začala znovu věnovat jízdě na kole, což by mi umožnil handbike. Proto jsem se přihlásila do projektu Nezastavitelní by Birell, který mi tento sen pomůže splnit.

Prý se letos chystáte pokořit kvalifikaci na Evropské hry handicapovaných juniorů. Je to tak?
Zrovna před týdnem mi přišel email od trenéra, že jsem na základě svých výsledků v plaveckých soutěžích byla vybrána do české juniorské reprezentace. Tím pádem mám účast na Evropských hrách handicapovaných juniorů jistou. Evropské hry handicapovaných juniorů, které se uskuteční na podzim v italském Janově, jsou vrcholem letošní sezóny pro plavce mladší osmnácti let. Nominace si bezesporu vážím, protože svědčí o tom, že v bazénu předvádím dobré výkony.

Už trénujete?
Ve školním roce trénuji čtyřikrát v týdnu. O prázdninách mě ale čeká třítýdenní soustředění, kde máme dvoufázové tréninky. Na soustředění denně uplavu asi 6km a právě na soustředění budeme s trenéry chtít doladit formu na závody v Janově.