Rozhovor: Z natáčení Lidic mám silné zážitky, přiznala v rozhovoru herečka Zuzana Fialová

Film

18. dubna 2011, 14.14 | Při natáčení filmu Lidice depresivní atmosféra nepanovala, nikdo ze štábu však natáčení nepovažoval za běžnou práci. O natáčení i své roli v rozhovoru s agenturou Mediafax mluvila slovenská herečka Zuzana Fialová.

Zanedlouho bude mít premiéru očekávaný snímek Lidice. Jakou postavu jste tam ztvárnila?

Moje postava se jmenuje Marie Vaňková a je to milenka hlavní postavy Františka Šímy, kterého hraje Karel Roden. Ona je součástí milostného trojúhelníku, protože František je ženatý muž, který žije s postiženou ženou na vozíčku. Má ji rád, ale je to zdravý mladý muž. A Marie je mladá vdova, oba mají fyzické potřeby, které si takhle naplňují, je mezi nimi obrovská vášeň, ale oba dva jsou dostatečně citliví a ani jeden z nich nechce rodinu Šímy rozbíjet. Vesnice je samozřejmě odsuzuje, je to samozřejmě černá ovce vesnice, když tou vesnicí prochází, tak slyší jenom ironické, jízlivé poznámky. Po tom tragickém selhání Šímy, kdy on zabije svého syna, chce Marie z vesnice odejít, ale zůstává na žádost faráře, který jí vysvětluje, že má zůstat, protože sama před sebou neuteče. No a potom se stane ten hrůzostrašný omyl, na základě kterého jsou Lidice srovnány se zemí. A tam dochází k tomu, že Marie zachraňuje Františkovu ženu. Nacisti by ji jako vozíčkářku okamžitě odstřelili a ani ji neodvezli do toho Terezína. Takže ona ji za sebou vláčí, snaží se jí i s ostatními ženami pomoct. To je na tom to hezké, že ona zachraňuje život ženě, kterou by vlastně měla nenávidět ze sobeckých pohnutek, že miluje jejího muže. Takže tohle je ta role...

Jak jste se k filmu dostala? Role je náročná, zvažovala jste její přijetí?

Tak začala to točit Alice Nellis, která vůbec nechtěla slovenské herečky, protože to považovala za tak české téma, že by to rušilo. Jenomže potom onemocněla a převzal to Petr Nikolaev, který viděl všechny mé filmy a přizval mě ke spolupráci. Já jsem neměla pochybnosti ani na chvíli, byla to pro mne obrovská čest. Navíc se jednalo o dobový film, který je pro herce vždycky něčím výjimečným. Musím ale říct, že jsem k tomu opravdu přistupovala s pokorou a s tím, že Alice tam původně slovenské herečky nechtěla. Myslím si ale, že to není české téma, je to československé téma, které spadá do doby, když jsme byli jedna země.

Herci často mluví o tom, že do svých rolí dávají mnoho ze své osobnosti. Platí to i naopak, berete si něco ze svých rolí? Co jste si vzala z této konkrétní?

Vždy, ať už vědomě, nebo nevědomě, si z toho něco vzít musíte, když tomu věnujete dva měsíce života. A takovéhle silné téma... Já jsem měla poměrně jednoznačný postoj k veškerému násilí už předtím, než jsem začala točit Lidice. Ale ty velmi sugestivní zážitky z natáčení mne v tom ne snad utvrdily, ale do velké míry rozběsnily a apelovaly na můj smysl pro spravedlnost a ochranu slabších.

Proč by se takové filmy měly točit?

Protože je důležité si takovéhle věci připomínat. Pro některé děti, které vyrůstají v absolutním bezpečí a téhle době, to může být pomalu směšné, mohou mít pocit, že se jich to netýká. Proto je důležité na to upozorňovat - aby se to už nemohlo nikdy stát. A také proto, že lidi jsou nekonečně hloupí a mají krátkou paměť, společnost má krátkou paměť. Lidé dokážou zapomenout a udělat znovu tu samou chybu. Když vidím mladé slovenské neonacisty, jak pochodují po hlavním městě a je jim to povolené, protože se bavíme o liberalismu a jejich právech, tak my zkrátka nemáme právo na takové události zapomínat. Proto je důležité tyhle filmy točit. A jsem ráda, že i když už nejsme jedna země, že ten film bude společensky rezonovat i u nás, protože my tohle vůbec neděláme.

Setkala jste se během natáčení s pamětníky? Jak na vás toto setkání zapůsobilo?

Ano, setkali jsme se, vyprávěli nám to, ale těmi roky už je to u nich trošku vyfabulované, zlepšené, zhoršené. Už to není tak autentické, jako bylo paradoxně to natáčení. Filmování toho, jak berou děti matkám, natáčení reálných situací v autentickém prostředí, to vytvářelo mé nejsilnější zážitky.

Ovlivnily takové scény a vůbec poselství filmu nějak náladu na place? Promítají se do práce emoce z filmu?

Většinou ne. Nezažila jsem to do takové míry. Nemůžu říct, že by tam vládla deprese, to v žádném případě. Všichni byli naprosto vymotivovaní dělat tu svoji práci dobře, odvést ji co nejdokonaleji. Od maskérek, které měly spoustu práce s dobovými účesy, kostymérek až třeba po světla, kameramanské složky. Ale náladu to ovlivnilo. Natáčení je vždycky hektické až agresivní, ve stylu "čas jsou peníze". U tohoto filmu na štáb ale padla nějaká zvláštní něha. Dělali to, ani nemůžu říct, že s úctou – zkrátka s něhou a láskou. Na všech bylo cítit, že jimi to téma prochází, že to není běžný pracovní den za x korun, tak to nikdo nebral. To bylo skvělé.

Tématické zařazení:

» Film