Cesta k dohodě o Íránu byla dlouhá a trnitá

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Lausanne | V rozhovorech o íránském jaderném programu nešlo o to, kdo je chytřejší, ale o to, kdo má větší výdrž, napsal v komentáři k jednáním s Íránem britský list The Guardian. Diplomaté přicházeli a odcházeli, jaderní...

experti většinou zůstávali dlouho do noci.
    Výdrží se vyznačoval zejména americký ministr zahraničí John Kerry, sdělil bývalý zaměstnanec amerického ministerstva zahraničí Ilan Goldenberg.
    Jeden z evropských expertů na problematiku nešíření jaderných zbraní přišel o útlé dětství svého prvorozeného dítěte, jelikož tři čtvrtiny svého času strávil kvůli Íránu na cestách. Někteří vyjednávači odmítli výhodné pracovní nabídky, protože chtěli vytrvat do konce. Kerry a jeho hlavní vyjednávač William Burns odložili odchod z funkce a do důchodu, jelikož jak americká administrativa, tak Teherán trvaly na tom, aby zůstali.
    Stanovený cíl by jasný: prodloužit kapacitu Íránu k výrobě atomové bomby ze současných tří měsíců aspoň na rok, čímž svět získá dostatek času k reakci v případě, kdyby se zjistilo, že Íránci na bombě pracují. Odměnou za to bude Teheránu zrušení sankcí.
    Cesta k dosažení těchto dvou cílů byla podle britského listu nesmírně složitá. Měřítkem schopnosti vyrobit bombu je počet centrifug k obohacování uranu, jejich výkonnost a dále pak zásoby obohaceného uranu. Aby Američané dospěli ke kvantifikovatelnému údaji, postavili na utajovaném místě duplikát íránských zařízení, přičemž použili centrifugy, jichž se vzdala Libye. Byly spuštěny a měřilo se, za jak dlouho se v nich získá uran obohacený k vojenskému využití a dostačující k výrobě jedné bomby. Podobné výpočty se rovněž s kaskádami centrifug prováděly v Británii a Izraeli.
    Debata o sankcích byla ještě složitější, často komplikovaná špatnými americko-íránskými vztahy. V době, kdy byl v Íránu u moci reformátorský Mohammad Chátamí, vládl v USA George Bush, který Írán přiřadil k ose zla a smetl ze stolu Chátamího tajné nabídky učiněné po invazi do Iráku v roce 2003, napsal The Guardian.
    Když přišel do Bílého domu vstřícnější Barack Obama, nahradil v Teheránu Chátamího neústupný Mahmúd Ahmadínežád a situace se vyhrotila. Na Írán byly za rozšiřování jaderného programu uvaleny nové sankce. Za Ahmadínežádova vládnutí začali Íránci s obohacováním na 20 procent a přiblížili se tak k úrovni potřebné pro výrobu bomby.
    Největší ranou byl podle britského listu objev tajného podzemního bunkru na základně revolučních gard ve Fordo v roce 2009. Politici o něm informovali v září na ekonomickém summitu v Pittsburghu, Írán o něm řekl Mezinárodní agentuře pro atomovou energii těsně předtím. Nejvíce zaskočené bylo Rusko coby hlavní ochránce Teheránu ve skupině, s níž Írán vyjednával. V říjnu toho roku Ahmadínežád přistoupil na výměnu uranu obohaceného na 20 procent za už vyrobené palivové tyče pro teheránský výzkumný reaktor, avšak nedostal k tomu svolení vůdce ajatolláha Alího Chameneího. Íránské politikaření tehdy sice zmařilo dohodu, avšak vyjednávači byli ochotní jednat dál, když už kvůli ničemu jinému, tak aby zabránili Izraeli plánovat vojenské řešení.
    Následovala bezzubá jednání v mnoha světových metropolích, uvedl dále britský list. Až v roce 2013 přišel Bílý dům s nápadem vyzkoušet něco nového. Dva členové americké delegace po dalším kole zbytečných rozhovorů neodjeli domů, ale od ománského Maskatu. Tam se k nim připojili Burns a viceprezidentův bezpečnostní poradce Jake Sullivan. Ve vile sultána Kábuse vyčkali na příjezd náměstka íránského ministra zahraničí Alího Asghara Chadžího. Otevřel se utajovaný kanál rozhovorů, k nimž sultánova vila posloužila ještě několikrát.
    Úspěch dosažený ve čtvrtek v Lausanne ale podle The Guardianu umožnili Íránci sami, když v roce 2013 zvolili prezidentem nečekaně pragmatistu Hasana Rúháního. Téměř přes noc Íránci změnili tón, byli vyměněni vyjednávači a ti noví se zaměřili na konkrétní problémy, ne na politické třenice.
    Rozhovory ve Švýcarsku byly do konce plné zvratů, naděje se střídala s přesvědčením, že se delegace rozejdou. Írán i USA si ale uvědomovaly vysokou cenu neúspěchu. Přesto až do poslední chvíle vyjednávači ždímali z protějšků sebemenší ústupek, dokud se nerozešli s tím, že se dohodli.

Zdroj: guardian.co.uk

Tématické zařazení:

» Aktuality

» Politika