Moskovskij komsomolec: Putin, to je láska Rusů k sobě samým

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Moskva | Ani v předvečer Dne vítězství není vidět tolik svatojiřských stužek, symbolů ruského vlastenectví, jako nyní na moskevských bulvárech. Stužky vlají na všech autech, od rezavých žigulíků přes neutrální volva...

až po hummery a porsche. "Teď si je věší všichni. Znamená to, že jsme pro Rusko, pro Putina, zkrátka pro nás!" vysvětluje jeden padesátník z mercedesky, jehož citoval populární ruský list Moskovskij komsomolec.
    Žádný sovětský vůdce se po Stalinovi nemohl chlubit takovou oblibou. Křičet "Za Sovětský svaz, za Chruščova!", anebo "Za vlast, za Černěnka!" by znělo směšně. I "Za Jelcina!" se volalo zvlášť, bez Ruska.
    Nikdy od počátku 50. let nepovažoval ruský lid s takovým nadšením a zcela vážně svého vůdce a vlast za synonyma. To je hlavní vítězství Vladimira Putina. Nikoliv jako prezidenta s cílem učinit národ silnějším, samostatnějším, dospělejším a svobodnějším, ale jako autokratického vládce celé Rusi s úkolem získat maximální, možná doživotní moc, založenou na upřímné podpoře od většiny lidu.
    Jaká chemická reakce se odehrála mezi většinou a člověkem, kterého ještě před třemi lety nazývali národním vůdcem leda s ironií a v uvozovkách? Teď - jakkoli by menšina protestovala - uvozovky zmizely.
    Putin je národní vůdce pro většinu Rusů. Nejen pro proletáře a penzisty, ale i pro slušnou většinu těch, kdo se považují za příslušníky "tvůrčí třídy". Odpověď na otázku, jak se to mohlo stát, leží spíše v psychologii a emocích, než v sociální politice.
    Díky připojení Krymu, prohlášení Západu za úhlavního nepřítele a opozice za vlastizrádce se Putin v očích většiny spoluobčanů přeměnil v nakonec odhalený smysl života. V dlouho očekávanou odpověď na otázku "proč jsem takový", a to ve smyslu: "Ano, vskutku jsem naprosto normální, dobrý a hodný. Za to oni stojí za h...o!"
    "Oni" jsou všichni ti, koho jsme považovali za chytřejší, úspěšnější, šťastnější, zkrátka lepší.
    Pořádný výprask dostalo ono intelektuálské rčení, že "každý národ má vládu, jakou si zaslouží!". Už jsme toho měli dost, cítit se podřadnou částí podřadného celku, který si bůhvíproč zaslouží vládu, s níž je každý chytrák věčně nespokojený. Lidová většina se nakonec zachovala podle skvělé zásady "Když nemůžeš změnit okolnosti, změň na ně svůj názor".
    Změnit Putina se nikdo nepokoušel. V posledních letech, s naprostou zlodějnou, pokrytectvím a beztrestností režimu, lid nechoval k vůdci zrovna vřelé city. Dokonce je nechal v roce 2011 vyvřít až na ulici. Ale opozice se zdiskreditovala, vášně se otupily a vše zůstalo v rovině "stejně ho není kým vystřídat".
    A v tom, během pár měsíců, se naskytla příležitost zamilovat se celou šíří ruské duše. Tím, že jej milují, mají rádi ve skutečnosti sami sebe. Národ se dočkal té vlády, jakou si zaslouží. Silné, nezávislé na Západu, dobré, spravedlivé. Každý, kdo je pro Putina, se cítí součástí té veliké a spravedlivé síly.
    Většina se chová jako žena, která se tak bála, že zůstane sama, že ustavičně omlouvala chování svého zrádného muže. Stačilo počkat na přiznání - a hned mu odpustila. Teď jsou zase spolu a je ochotna jej následovat kamkoliv.
    Pro ruské paternalistické vědomí je takový sebeklam lepší než zabijácká pravda se strašlivým poznáním: jestli tvé problémy někdo zavinil, tak až v poslední řadě Západ, židé či Putin, ale v prvé řadě ty sám. Průměrný Rus v této chvíli chápe jakoukoliv kritiku na adresu svého vůdce jako újmu na vlastní cti a snahu vrátit jej do stavu podřadnosti.
    To je hlavní Putinovo politické a psychologické vítězství, které mu pomůže zůstat dlouho u kormidla moci. Putin udělal to, co se povedlo jen jedinému sovětskému vůdci: spojil svou politickou prosperitu s pocitem vlastní důstojnosti ruského lidu.
    Je tu ale problém, na který mnozí zapomínají: co to stojí. Teď je touto cenou mravní úpadek, láska dosažená hrou na temné a slabé stránky lidu, a ne cestou jeho světlých a silných stránek. Faktem ale je, že historický uzel je svázán, a to silněji, než se zdá. Rozuzlit jej může jen sám Putin a rozetnout - jen ten vůdce, který jej předčí charismatem a skutečným, nejen falešným vlastenectvím.
    Takové dosud není vidět. To budí naivní a nesmyslné domněnky, že v dohledné budoucnosti lze běh dějin v Rusku změnit jen zvenčí. Lze také spekulovat, zda prý nevyhnutelný ekonomický kolaps přiblíží konec režimu. Ale je skutečností, že Putin zničil nebo odstranil všechny soupeře. Jestli nedojde k nějaké katastrofě, bude vládnout nejméně ještě deset či 15 let.
    To je ještě pozitivní scénář. Bída tkví v tom, že brzkou budoucnost lze vidět spíše jako éru pozdního Stalina, než pozdního Brežněva, a tak nás snad čeká fiasko družby s Čínou, hospodářský krach, utahování opasků a závěrečná scéna, kdy se Rusko loučí s nevděčným světem takovým třísknutím dveřmi, že se střecha globálního domu hroutí a zdi se chvějí.