Američany poslal válčit do Vietnamu boj proti neexistujícím lodím

Aktuality

zdroj: tampabay.com

Hanoj | V létě roku 1964 sice v jižním Vietnamu působili vojenští poradci ze Spojených států a americké válečné lodě hlídkovaly na dohled od severovietnamských břehů, od otevřeného vstupu do války se však...

USA držely dál. Všechno změnil až incident v Tonkinském zálivu, během kterého se Američané střetli jak se skutečnými torpédovými čluny severního Vietnamu, tak s "loděmi duchů". První konflikt se odehrál 2. srpna, druhý pak podle Američanů o dva dny později.
    Je paradoxní, že impulsem pro přímé zapojení amerických vojáků do války v jihovýchodní Asii se stal druhý incident, o jehož reálném základě se pochybovalo od samého počátku. "Naše torpédoborce střílely na přízraky, žádné (útočící) čluny tam nebyly... Nebylo tam nic než temné moře a americká střelba," popsal situaci jeden z pilotů, zapojených do akce. Sám prezident Lyndon Johnson prý v roce 1965 v soukromí přiznal, že "pokud ví, tak námořnictvo střílelo na velryby".
    Pochybnosti o tom, že se jeho loď stala terčem útoku, měl ještě během noci i kapitán torpédoborce Maddox, který přičítal odrazy na radarech jeho lodi špatnému počasí. A když v roce 1995 přijel do Hanoje bývalý americký ministr obrany Robert McNamara, zeptal se někdejšího protivníka, generála Vo Nguyen Giapa, co se vlastně ony srpnové dny roku 1964 stalo. "Čtvrtého srpna se nestalo vůbec nic," odpověděl Giap, který ale potvrdil první akci, při níž severovietnamské čluny zaútočily na Maddox.
    Přes všechny pochyby se po událostech ze srpna 1964 rozběhl řetěz událostí, na jejichž konci bylo masivní nasazení amerických vojáků ve Vietnamu. První napadení lodí, jež podle Američanů pluly v mezinárodním pásmu (podle Severního Vietnamu ale byly v jeho výsostných vodách a navíc prováděly výzvědné operace), se však ještě obešlo bez výraznější reakce. Američané ostatně vyšli z útoku jen s několika šrámy, zatímco Severovietnamci přišli o dva čluny a čtyři muže.
    Druhý - podle všeho nikdy neexistující - útok ovšem už měl důsledky mnohem vážnější. Prezident Johnson ještě v noci 4. srpna 1964 amerického času vystoupil s rozhlasovým projevem, ve kterém popsal útok severovietnamských plavidel na americké lodě a zároveň mluvil o právu na vojenskou odplatu. Ta přišla už o několik hodin později, před polednem 5. srpna odstartovaly z amerických letadlových lodí stroje, které bombardovaly základny severovietnamských člunů nebo zásobníky paliva.
    To byla ale jen předehra americké účasti ve válce ve Vietnamu, kterou formálně umožnila takzvaná Tonkinská rezoluce, kterou schválily obě komory Kongresu 7. srpna 1964. Nebyla sice formálním vyhlášením války, prezidentovi ale umožnila nasadit tolik vojáků a techniky, kolik on sám považoval za nutné. Sám Johnson ještě v srpnu 1964 tvrdil, že by si válku "měli vybojovat asijští hoši sami" a zprvu také Američané nasadili do akce hlavně letecké síly.
    Američtí velitelé postupně k útokům využili prakticky celý letecký arzenál - od stíhaček z letadlových lodí až po mohutné bombardéry B-52, jež si na vietnamském nebi odbyly bojovou premiéru. Celkem svrhli Američané na Vietnam na 45 milionů tun bomb i miliony litrů chemikálií, včetně neblaze proslulého herbicidu Agent Orange. Brzy se ale ukázalo, že jen letecké síly na podporu Jižního Vietnamu nestačí a od konce roku se počty amerických vojáků začaly pohybovat ve statisících.
    Nasazení Američanů ve Vietnamu vyvrcholilo v letech 1967 až 1969, kdy tam sloužilo kolem půl milionu příslušníků ozbrojených sil USA (nejvíce, 536.000, v roce 1968). Zároveň ale v USA sílil odpor k posílání vojáků do nepopulární války a po nástupu Richarda Nixona do úřadu amerického prezidenta začátkem roku 1969 se americká strategie výrazně změnila. Do bojů se místo Američanů měli více zapojit sami Vietnamci, začala takzvaná "vietnamizace" války.
    Američané také začali jednat o tom, jak odejít z konfliktu. Dohodu o ukončení války a obnovení míru podepsali zástupci USA, severovietnamští a jihovietnamští politici až v lednu 1973 v Paříži. Poslední americké bojové jednotky opustily Vietnam koncem března 1973 a pak už byl osud Saigonu v rukou domácích politiků. Američané sice slibovali, že odpovědí "vší silou" na jakékoli porušení dohody komunisty, nakonec ale hroutícímu se jihovietnamskému režimu na jaře 1975 na pomoc nepřišli.
    Válka v Indočíně vypukla poté, co komunistický vůdce Ho Či Min vyhlásil v září 1945 nezávislost Vietnamu na Francii, a bývalá koloniální velmoc v ní utrpěla těžkou porážku. Ženevská konference rozdělila v roce 1954 Vietnam na dva nezávislé státy. Boje mezi severovietnamským komunistickým Viet minhem a jihovietnamským proamerickým režimem Ngo Dinh Diema ale pokračovaly, na jihu se do nich zapojili partyzáni komunistického Viet congu. Spojené státy ve jménu zatlačování komunismu stupňovaly podporu Jižnímu Vietnamu a stále hlouběji zabředávaly do konfliktu.
    Válka ve Vietnamu si podle odhadů vyžádala v letech 1954 až 1975 životy dvou milionů vietnamských civilistů. Ve Vietnamu padlo 58.000 Američanů a dalších 300.000 utrpělo zranění.

Zdroj: ctk.cz

Tématické zařazení:

» Aktuality

» Zajímavosti