V Japonsku si budoucí zesnulí vybírají sousedy pro záhrobí

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Tokio | Než by udržovali nákladnou rodinnou hrobku, kde by se jednoho dne uložili k věčnému spánku, dávají někteří Japonci raději přednost tomu, že ještě za tohoto života navazují vztahy s neznámými, které si zvolili...

za své budoucí sousedy na onom světě. Pro "posmrtné kamarády", s nimiž bude společně sdílet věčnost, se před desítkou let rozhodla například i sedmdesátiletá Kumiko Kanová se svým manželem.
    "Když můj manžel viděl, kolik peněz vydal jeho starší bratr na rodinnou hrobku, rozhodl se, že to nepotřebujeme a že nechceme takovou obrovskou finanční zátěž pak předat svým dětem," říká stará dáma na hřbitově Sugamo na severovýchodě Tokia.
    Podle šintoismu a buddhismu mají nové generace povinnost pečovat o své zesnulé předky. Ti na domácích oltářích shlížejí z fotografií na své potomky, kteří se k nim modlí a přinášejí jim oběti v podobě ovoce, alkoholu či cigaret. Za to jim předkové skýtají ochranu.
    Tělesné ostatky se pálí a popel se uchovává v hrobkách, jejichž výstavba i údržba jsou velmi nákladné. V každé hrobce je v každé generaci pochován vždy nejstarší syn s rodinou. Dcery jsou pohřbívány s jejich manžely, mladší bratři si musejí postavit vlastní hrobku.
    Kumiko se nesklání se sepjatýma rukama před vlastní stélou, nýbrž před lesklou šedou zdí z mramoru, v níž jsou vyryty tisíce jmen. Je to kolektivní hrobka, kde od roku 2008 odpočívá její manžel se třemi tisícovkami "sousedů". Je tu místo pro celkem 6000 mrtvých a už jsou zde i znaky jejího jména, zatím však jen v červené barvě. Vyryty zde budou černě, až Kumiko zemře.
    Dnes je však tato dáma velmi živá a spokojená: nikdy totiž nepociťuje ony výčitky, jimiž se někdy trápí lidé z toho důvodu, že málo pečují o hrobku milované bytosti. "Stává se mi, že sem někdy nemohu delší dobu přijít. Trochu si to vyčítám, ale vždy, když sem pak přijdu, uklidním se, protože je zde tolik květin. Je to tu moc pěkné," říká Kumiko.
    Občas se schází se skupinou lidí, kteří se rozhodli sdílet posmrtný osud společně a na předem rezervovaném místě. Před odchodem na věčnost se tito lidé chtějí poznat, aby pak lépe mohli sdílet společný hrob. Setkávají se proto v klubu nazvaném Mojainokai, který pořádá výlety na venkov nebo společné večery s četbou.
    Myšlenka Mojainokai je stará asi čtvrt století a jejím autorem je jeden buddhistický kazatel. Cílem je spojit lidi, kteří mají obavy ohledně svého pohřbu, protože nemají děti ani rodinu. Pochodeň převzal jeho syn Rjukai Macušima. Klub má podle něho utvářet pouta, která nejsou založena na pokrevním příbuzenství.
    "Není spravedlivé, že existují lidé, o něž se po smrti nikdo nepostará, protože nikoho nemají," zdůrazňuje a ukazuje v počítači na seznam všech "nájemníků" mramorové zdi.
    Turistický průvodce Sjohei Maekawa, který se specializoval na výlety po místech posledního odpočinku, kromě toho potvrzuje, že některé dámy nejsou nijak nadšeny myšlenkou, že by měly sdílet společný hrob s "drahým" manželem. "Nikomu to neříkejte, ale já nechci být pohřbena společně s manželem!" Taková slova slýchá Sjohei často od klientek, které opravdu chtějí zvláštní hrob.
    "Nemusí to být jen proto, že měly nebo mají špatné vztahy s manželem, ale i proto, že chtějí mít konečně něco samy pro sebe," myslí si socioložka z jedné japonské univerzity Harujo Inueová. Pracuje v nevládní organizaci, jejímž cílem je zajišťovat hroby pod stromy.

Zdroj: afp.com

Tématické zařazení:

» Aktuality