Podle biografie Winton svůj podíl na záchraně dětí nikdy netajil

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Londýn | Nicholas Winton nijak netajil své zásluhy o záchranu několika set československých dětí před druhou světovou válkou, ale zájem jeho čin vyvolal až koncem 80. let. Píše to Wintonova dcera Barbara v...

knize o životě svého otce, která vyšla v Londýně.
    Širší veřejnost se dozvěděla o osudu 669 československých převážně židovských dětí z pořadu BBC v roce 1988, kdy se Winton ocitl ve studiu s desítkami zachráněných. Od té doby se příběh stal námětem novinových článků a filmů a Winton, který nedávno oslavil 105. narozeniny, dostal vysoká britská i česká vyznamenání.
    Titul knihy If it's not impossible ... The Life of Sir Nicholas Winton (Jestliže to není nemožné ... Život sira Nicholase Wintona) odkazuje na Wintonovo motto "Jestliže něco není nemožné, musí být způsob, jak to udělat". V celé knize o něm dcera píše jako o Nickym - tak mu říkají přátelé i příbuzní.
    V roce 1939 se devět měsíců podílel na záchraně ohrožených dětí z Československa a tato krátká epizoda ho v očích mnoha lidí definovala, i když ne v jeho vlastních očích, píše Wintonová. Připomíná, že v Praze byl její otec dva týdny na dovolené. Pracoval v makléřské firmě a celou operaci pak řídil z Londýna až do vypuknutí druhé světové války 1. září 1939, kdy akce musela skončit.
    Jeden z dobrovolníků, W.M. Loewinsohn, pak sestavil knihu výstřižků, dokumentů, dopisů a fotografií týkajících se celého podniku a dal ji Wintonovi jako upomínku. Po desetiletích se stala katalyzátorem toho, že se Winton v roce 1988 změnil ve veřejně známou osobnost. Wintonová zdůrazňuje, že kolem jejího otce se v médiích vytvořil určitý mýtus. Napsáním biografie chtěla ukázat celou Wintonovu osobnost.
    Fakt, že se do roku 1988 o záchraně "Wintonových dětí" veřejně nemluvilo, se mnoho lidí snaží vysvětlit "tvrzením, že to bylo jeho skromností a neochotou chlubit se". Tak tomu prý ale nebylo. "Záchranná operace se v jeho životopisu objevuje při různých příležitostech, občas o tom hovořil s přáteli," uvádí autorka. Winton se o záchraně dětí mimo jiné zmiňoval, i když v 50. letech neúspěšně kandidoval za labouristy ve svém bydlišti v Maidenheadu.
    Knihu s výstřižky od začátku 80. let nabízel jako historický dokument různým židovským či dějepisným společnostem, ale nikdo prý nejevil aktivní zájem. Vše se změnilo, teprve když s ní Winton seznámil historičku Elizabeth Maxwellovou, která se zajímala o příběh svého manžela, tiskového magnáta a původem československého Žida Roberta Maxwella, a připravovala konferenci o holocaustu. Výstřižky a především seznam zachráněných, které ji fascinovaly, Maxwellová ukázala moderátorce pořadu BBC, ve kterém se pak Winton objevil.
    Wintonová ale uznává, že "je pravda, že ani Nicky, ani my ostatní, kteří jsme knihu výstřižků viděli před rokem 1988, jsme nerozpoznali význam... celé záchranné operace". Až přímé setkání s "dětmi" ukázalo, jak ohromný dopad to mělo na životy tolika lidí, zdůraznila.
    Wintonová líčí emoce, "když se 'děti' setkaly s Nickym". "Uvědomily si, že osobně přispěl k jejich záchraně a že je pro mnohé z nich jedinou spojnicí s minulostí - když jejich rodiny byly skoro ve všech případech vyvražděny... Zřejmě to (setkání) uvolnilo dlouho potlačované emoce z dětství," uvádí Wintonová.
    Podle ní otec vždy zdůrazňoval zásluhy dalších lidí, kteří se na operaci podíleli a podstupovali prý větší riziko. Uvědomoval si, že zásluhy padají jen na něj proto, že jeho tehdejší spolupracovníci již nežijí. Byla to především Doreen Warrinerová, která v Praze řídila Britský výbor pro uprchlíky z Československa, a Trevor Chadwick, jenž zařizoval transporty a všechna povolení v Praze. Byl tam až do června 1939, kdy už pro něj byla půda v Praze moc horká, uvádí Wintonová.
    Dodává, že otec byl v Praze jen dva týdny během své dovolené. Když žádal firmu o třetí týden volna, šéf ho odmítl. Operaci pak Winton řídil z Londýna po práci na burze.
    Wintonová připomíná, že v novinových článcích se opakuje, že Winton byl makléř. Ve 30. letech pracoval v bankách, ale makléřem byl jen tři roky a toto prostředí opustil, protože mu bylo protivné. Po válce mimo jiné působil v tehdejší Mezinárodní organizaci OSN pro uprchlíky. Když se v 50. letech usadil s rodinou u Maidenheadu, pracoval v několika menších firmách v okolí. Ve 62 letech odešel do důchodu a naplno se věnoval charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory.
    Wintonová si všímá i řady dalších otcových zájmů, například šermu. Vybral si tento sport na střední škole, protože se chtěl vyhnout kriketu, který ho nebavil: jedinou možností byl šerm. Postupně se ukázalo, že má talent pro fleret a dostal se do britského výběru pro olympiádu v roce 1940, která se nakonec kvůli válce nekonala.
    Stejně tak Winton nikdy neabsolvoval zkoušky na řidičský průkaz. Když si koupil první auto, tak se ještě v Británii řidičské zkoušky nedělaly a zájemce o průkaz prostě požádal na úřadě. Celý život tedy jezdil bez zkoušek - až do svých 99. narozenin, "kdy ke své lítosti a k naší velké úlevě řídit přestal", vzpomíná jeho dcera.

Zdroj: ctk.cz

Tématické zařazení:

» Aktuality

» Zajímavosti