Mandelův úsměv vycházel z hloubi jeho duše

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Johannesburg | Co bylo na Nelsonu Mandelovi tak zvláštního? Samozřejmě to, že strávil 27 let v žalářích režimu apartheidu a že z nich vyšel bez sebemenší zášti, píše dlouholetý zpravodaj AFP v Jihoafrické...

republice Bryan Pearson.
    Že trval na tom, aby Komise pravdy, která byla ustanovena, aby zacelila rány zasazené Jihoafrické republice za desetiletí rasové nenávisti, usilovala především o usmíření.
    Že se objevil na hřišti při finále světového poháru v ragby v roce 1995 v tričku Springboks, kde odvážně vyzval zemi, aby se spojila a podpořila jihoafrický tým složený většinou z bělochů.
    Že odešel z postu prezidenta Jihoafrické republiky po skončení svého prvního mandátu, na rozdíl od mnoha vedoucích činitelů světa, kteří, jak ochutnali moc, se jí drželi, dokud je nezničila nebo dokud oni nezničili zemi, jíž vládli.
    To jsou nejznámější skutky hrdiny boje proti apartheidu. Ovšem pro novináře, kteří měli možnost sledovat jeho pozoruhodnou životní dráhu od roku 1990, kdy vyšel z vězení, až do prvních mnohorasových prezidentských voleb v roce 1994 a až do roku 1999, kdy skončil jeho mandát, byl Mandela více než to. Mnohem více.
    Nebyl politikem jako jiní. Sledujeme-li jeho život, silně to na nás zapůsobí. Všechny vyzýval, aby se stali lepšími lidskými bytostmi, či přesněji řečeno, aby uznali význam usmíření v době, kdy ještě Jihoafričané, ať běloši či černoši, trpěli stigmaty apartheidu.
    Na jednom z mítinků na předměstí Johannesburgu vládlo silné napětí. Mandela se chopil slova před zástupy rozhořčenými dalším masakrem černochů přičítaným takzvané třetí síle, bílým tajným, kteří chtěli násilnostmi narušit proces rušení apartheidu.
    Pak najednou přestal mluvit a ukázal na bílou ženu, která stál poněkud vzadu v zástupu. "Tato žena mi zachránila život," prohlásil se širokým úsměvem. Vyzval ji, aby k němu přistoupila, a vřele ji objal. Pak vyprávěl, jak ho v roce 1988, když byl vězněn v žaláři v Pollsmooru nedaleko Kapského Města, převezli do nemocnice s tuberkulózou a jak o něj tato žena, která tam byla ošetřovatelkou, pečovala.
    Mandelovi se podařilo změnit náladu davu. Pomstychtivé reptání zmlklo, místo něj se ozývaly pochvalné výkřiky.
    Když se Mandela stal jihoafrickým prezidentem, pořádal zasedání Jihoafrického rozvojového společenství. Byli tam zastoupeni prakticky všichni šéfové států a vlád regionu. Novináři od rána čekali na tiskovou konferenci, která se stále nekonala. Jedna reportérka rozhlasu se musela v poledne vzdálit, aby přivedla synka ze školy, a prosila, aby konference nezačínala po dobu její nepřítomnosti. Naštěstí přišla právě včas doprovázena synkem, jehož pestrobarevná košile kontrastovala se strohými obleky zúčastněných.
    Jakmile Mandela s ostatními činiteli vstoupil do sálu, povšiml si dítěte. Bez váhání k němu zamířil, stiskl mu ruku a řekl mu: "Pěkný dobrý den. Je to od vás milé, že jste si našli čas a zavítali mezi nás!" Chlapec zářil, jeho matka rovněž. Novináři byli potěšeni a premiéři se dobře bavili.
    Těšilo nás, že se Mandela bez obtíží zhostil své nové role státníka světového formátu. Byli jsme dojati, když někdy ukázal svou lidskou stránku. Během svého rozvodu veřejně přiznal, že Winnie, kterou tak hluboce miloval, s ním od jeho návratu z vězení nestrávila ani jedinou noc. Aktivista Strini Moodley, vězněný na Robben Islandu, vyprávěl, jak měl Mandela fotografii Winnie vždy u sebe ve své cele. Jednou ho Moodley požádal, aby mu ji půjčil a mohl podle ní Winnie nakreslit. "Můžeš ji mít ve dne, ale v noci je moje," odpověděl mu Mandela.
    Při volební kampani se Nelson Mandela nikdy novinářů nezapomněl zeptat, jestli se dobře vyspali a nasnídali. Mnoho reportérů a fotografů znal jménem. Často se zastavoval, aby si s nimi popovídal, a vždy začínal slovy: "Jsem moc rád, že vás zase vidím!"
    Při prvních mnohorasových volbách v roce 1994 se novináři shromáždili ve škole nedaleko Durbanu, kde měl Mandela hlasovat. Tenkrát jsem se sám sebe ptal, jestli je to všechno vůbec pravda. Bude Mandela opravdu hlasovat? Končí skutečně apartheid? vzpomíná zpravodaj Pearson.
    Ano, bylo tomu tak. Mandela v krátkém projevu pozdravil úsvit "nové Jihoafrické republiky, kde jsou si všichni Jihoafričané rovni". Pak vhodil svůj lístek do urny a šťastně se usmíval.
    Takovým úsměvem, který není určen kamerám. Takovým úsměvem, který vychází z hloubi duše. A v případě Mandely z duše velmi vzácné a velmi moudré.