Petr Koukal: Vyhrál jsem nad nepřízní osudu

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Praha | Sportovec tělem i duší, mistr ČR v badmintonu a reprezentant naší republiky na Olympiádě v Pekingu i v Londýně, Petr Koukal, bojoval před pár lety s rakovinou. O svých pocitech a prožitcích natočil...

dokumentární film Cesta snu.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl odhalit lidem své niterné pocity ze „setkání“ s vážnou nemocí?
O rakovině jsem hovořil na rovinu nejen s přáteli, ale i s novináři. Vyšlo spoustu článků a pak mi začaly chodit maily a dopisy od neznámých lidí s tím, že si po přečtení mého příběhu zašli na prohlídku a díky mně přišli na svoji nemoc včas a stihli se vyléčit. Když vám pak takový člověk pošle fotku rodiny a poděkování, najednou si uvědomíte, kde vlastně stojí úspěch ve sportu v porovnání s tímhle úspěchem. Pochopil jsem také, že mě lidé neznají ani tak kvůli reprezentaci v badmintonu, ale kvůli překonané nemoci. Proto jsem natočil o svém příběhu film „Cesta snu“. Jedná se o 52 minutový časosběrný dokument a jeho natáčení trvalo dva roky. Celý film končí tím, jak na olympiádě v Londýně nesu na zahájení českou vlajku. Věřím, že by to mohlo lidem, které boj s rakovinou teprve čeká nebo ho právě prožívají, nakopnout k vůli vydržet a víře, že to zvládnou. Z toho důvodu jsem také s fotografkou Pavlou Hodkovou nafotil snímky pro Nadaci Rakovina věc veřejná.

Jak jste se s nemocí pral?
Když jsem se dozvěděl diagnózu, cítil jsem se špatně. Prožil jsem velmi krušnou noc, hlavou se mi honily velmi smutné myšlenky, navíc jsem musel zrušit veškeré sportovní závazky a vše oznámit rodičům. Hned ráno mě pak operovali, zhoubný nádorek mi vyndali přes třísla a měl jsem pak velké bolesti. Nějaký čas jsem ani nemohl hýbat nohou, natož vstát z postele. Měsíc poté, přesně 20.10.2010, jsem nastoupil na chemoterapie. Zatímco první dva cykly jsem zvládal sice s únavou, ale celkem v pohodě, ten třetí mě už hodně zmáhal. Bylo mi opravdu zle a neuměl jsem si ani představit, že bych měl v téhle léčbě ještě pokračovat. Naštěstí chemoterapie zabrala a já se pomalu začal vracet zpět do života.
Nerozmlouvali vám lékaři další dráhu vrcholového sportovce?
Lékaři mě spíše varovali, že se po náročné a agresivní léčbě moje tělo třeba úplně nevzpamatuje a já už se možná nikdy nebudu věnovat vrcholovému sportu naplno. Jenže já věřil, že to zvládnu, právě víra v návrat do plného tréninku byla celou dobu mojí velkou motivací.
Nakonec se vám podařilo vrátit na sportovní výsluní a dokonce jste odjel i na OH do Londýna ...
Ano to je všechno pravda, ale návrat to byl opatrný. S jiným přístupem k životu, s pokorou a úctou před ním. Od začátku roku 2011 jsem začal trénovat a vracet se k badmintonu. Šlo to velmi pomalu, ale navrátil jsem se do běžného života i ke sportu, což jsem neměl vůbec jisté. Kvalifikace na OH v Londýně ale začínala už šest měsíců po ukončení posledního cyklu chemoterapie a já během přípravy trpěl častými virózami a doznívající únavou. Fyzicky jsem byl zhruba na 70% svého běžného normálu. Zpočátku se mi docela dařilo, uhrál jsem dobré výsledky v Dánsku, Kanadě a Guatemale. Na domácím šampionátu jsem účastí ve finále dosáhl nejlepšího výsledku celé kvalifikace, ale na podzim 2011 se vše nějak zadrhlo.
V redukovaném světovém žebříčku jsem klesal až někam na 38. místo, které bylo hranicí postupu na OH. Nakonec se mi ještě podařily dva slušné výsledky v Holandsku a na ME ve Švédsku a 30.4.2012 jsem byl právě na posledním postupovém místě. Definitivní jistota, že pojedu na OH, přišla až 2. června.
Jaký to byl pocit, když jste nesl v čele naší olympijské výpravy vlajku?
Pocity, které jsem měl při příchodu na stadion, se podobaly těm z Pekingu. Vše ale umocňoval fakt, že jdu v čele české výpravy a nesu vlajku naší země. Byl to povznášející, neopakovatelný pocit. Vnímal jsem to jako vítězství nad nepřízní osudu, ale zároveň i jako obrovskou pokoru, že mohu být na tomto stadionu. Olympiádu jsem si pak užil od začátku až do konce. Velký podíl na tom měl i projekt Českého olympijského domu, kterým prošlo za 3 týdny skoro 100.000 lidí, a který fungoval jako místo pracovních i soukromých setkání. Po sportovní stránce sice nemohu být úplně spokojený, protože jsem ve své skupině nevyhrál ani jeden zápas, ale los byl znovu hodně obtížný a soupeři byli v danou chvíli lepší. S olympijským vítězem z roku 2004, Indonésanem Taufikem, jsem moc šancí neměl. Se svým španělským kamarádem Abianem jsme sehráli více než hodinovou třísetovou bitvu a šťastnou koncovka patřila jemu. Po tom všem, co mému postupu na OH v Londýně předcházelo, vnímám jako velký úspěch už samotnou účast. To však neznamená, že bych se nechtěl do třetice na OH v Rio de Janeiru pokusit o pěkný sportovní výsledek.

Co vás čeká za důležité zápasy?
Chci teď jezdit hlavně na větší turnaje a mezi nimi víc a kvalitněji trénovat doma v Praze. Ve sportovním centru Hamr-Braník máme pro přípravu výborné podmínky a chtěl bych toho využít pro výrazné herní zlepšení. Z větších akcí už letos proběhlo ME družstev v Rusku a čeká mě ještě MS jednotlivců v Číně. Kromě toho se chci také zúčastnit několika velkých turnajů světové Grand Prix v USA, Kanadě, Macau, Honkongu a Tchajwanu.

Vizitka
Narodil 14. 12. 1985, pochází z Hořovic. Vyhrál evropský juniorský circuitu 2003.Účastnil se OH v Pekingu 2008 a v Londýně 2012. V roce 2009 získal 1.místo Czech International.
V letech 2007 až 2011 a 2013 získal 1. místo na mistrovství ČR. Je vítězem turnajů na Islandu, Kypru, Slovensku a Izraeli .

Text: L. Richterová

Tématické zařazení:

» Zajímavosti

» Aktuality

» Sport