Klaus po odchodu z Hradu nechce být jen divákem dění v zemi

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

Praha | Václav Klaus, kterému dnes končí funkční období hlavy státu, nehodlá být po odchodu z Pražského hradu pouhým divákem. Řekl to večer ve svém posledním televizním projevu ve funkci...

prezidenta. Zdůraznil, že možnost vykonávat funkci hlavy státu pro něj byla obrovskou poctou. V projevu však znovu odmítl kritiku své novoroční amnestie. Dopoledne Klaus se svým nástupcem v úřadu Milošem Zemanem položili v Lánech věnec k hrobu Tomáše Garrigue Masaryka.
    Klausovo funkční období skončí o půlnoci, jeho odpůrci to dnes oslavili několika happeningy. Na Pražském hradě mezitím vrcholily přípravy na páteční dopolední Zemanovu přísahu.
    Klaus v televizním projevu řekl, že se v obou svých pětiletých funkčních obdobích snažil přispívat k zachování ČR jako suverénního státu a zdůraznil, že mu není a nebude jedno, co se v ČR děje. "Nehodlám být pouhým divákem, když jde o tak mnoho," zdůraznil. Zároveň mimo jiné varoval před diktátem politické korektnosti a laciným moralizováním.
    Končící prezident znovu odmítl tvrzení, že by část jeho letošní novoroční amnestie, která ukončila dlouhá léta se vlekoucí soudní kauzy, byla pomocí zločincům. Označil to za jednu z nejodpornějších pomluv, se kterými se za své politické kariéry setkal. Podle něj bylo jediným smyslem kritiky očernit celé jeho prezidentské působení.
    Dopoledne prezident společně se svým nástupcem v úřadu Milošem Zemanem položili v Lánech věnec ke hrobu Tomáše Garrigue Masaryka. Prezidenti s manželkami a doprovodem u Masarykova hrobu vyslechli státní hymnu a oblíbenou píseň prvního prezidenta Ach synku, synku. Při odchodu ze hřbitova se oba politici i jejich manželky podepsali do obecní kroniky a kroniky sboru lánských dobrovolných hasičů. Návštěvu politiků si nenechaly ujít davy lidí, mezi nimi i řada sokolů. Za vládu byl přítomen ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).
    Na společném obědě prý spolu končící a nastupující prezident hovořili "o životě". Klaus Zemanovi údajně nedal žádnou radu, jak vládnout. "Ale určitě se o tom ještě budeme bavit," poznamenal Zeman.
    Konec Klausova působení v roli prezidenta oslavilo odpoledne v Praze několik set lidí happeningem. Na Hradčanském náměstí nejprve k oživlé soše karikující Klausovu podobu kladli narcisy a s odkazem na Klausův známý incident v Chile přinášeli propisovačky. Později asi tři stovky lidí za zpěvu lidových písní vyprovodily z Hradu Moranu, která měla Klause připomínat. Zapálily ji a vhodily z Karlova mostu do Vltavy.
    Asi osm stovek lidí Klausův odchod slavilo v podvečer na Václavském náměstí. Večer oslavy pokračovaly koncertem s názvem Good Bye Klaus v pražském Lucerna Music Baru, na němž vystoupili mimo jiné Ester Kočičková a Lubomír Nohavica či skupina Visací zámek.
    Zatímco Václav Havel se stal po odchodu z Hradu z rozhodnutí Parlamentu doživotním nositelem nejvyšších státních vyznamenání, Klaus se takového ocenění patrně nedočká. Ve Sněmovně by sice návrh vzniknout mohl, v Senátu by ale s největší pravděpodobností narazil. Horní komora naopak podala na Klause tento týden žalobu k Ústavnímu soudu pro údajnou velezradu, a to v souvislosti s jeho novoroční amnestií a dalšími kroky.
    Na Hradě dnes vrcholily přípravy na páteční inauguraci, na generální zkoušku přijel Zeman osobně. Jeho tým dnes také od zástupců mladoboleslavské Škody převzal nový vůz Superb, se kterým by měla hlava státu jezdit. Potřebné úpravy auta provede ministerstvo vnitra.
    V okolí hradního areálu už je omezená doprava, na místo jsou montovány velkoplošné obrazovky, na nichž lidé v pátek budou moci inauguraci sledovat v přímém přenosu.
    Na inauguraci, formálně společnou schůzi obou komor Parlamentu, je pozváno více než šest stovek hostů, asi osmina poslanců se už omluvila a tento počet nemusí být konečný. Pozváni jsou také členové vlády, kteří by měli společně přijet mikrobusem, zástupci církví a zahraniční diplomaté.
    Klausovo funkční období skončí o půlnoci. V té chvíli bude z Hradu za zvonění dvou zvonů svatovítské katedrály a zvuků státní hymny stažena prezidentská standarta. Hrad pak bude symbolicky uzavřen až do pátečního příjezdu autokolony s Milošem Zemanem.

Plný text projevu prezidenta Václava Klause

Plný text závěrečného projevu prezidenta Václava Klause, který dnes pronesl v České televizi:

Vážení spoluobčané,
dnes večer k Vám z televizní obrazovky hovořím jako prezident České republiky naposledy. Zítra mne v prezidentském úřadě vystřídá Vámi před více než měsícem zvolený nový prezident, kterému chci i touto formou popřát, aby se mu nejednoduchá práce v nejvyšší ústavní funkci dařila. Pro mne bylo obrovskou poctou, že jsem mohl tuto funkci - jako desátý prezident novodobého českého státu - vykonávat.

    Ve svých dvou pětiletých funkčních obdobích jsem se snažil přispívat k zachování České republiky jako suverénního a primárně vůči svým občanům odpovědného státu, jako státu, který ctí odkaz generací, které ho v minulosti vytvořily a za jeho svobodu a za demokracii v něm byly ochotny pokládat i své životy;
    snažil jsem nepřipustit žádný ústupek vůči stále se vracejícímu zpochybňování poválečného uspořádání Evropy a naší země, které tvoří jednu z konstant našeho národního života;
    snažil jsem chránit naši politickou demokracii založenou na soutěži politických stran a na klíčové roli občana a jeho hlasu;
    snažil jsem se prosazovat lidskou svobodu ve sféře občanské i ve sféře podnikání proti všem tlakům, které ji ohrožují;
    snažil jsem se vystupovat proti rostoucí síle a moci byrokracie a proti zesilující se regulaci našich životů, ať už má původ domácí nebo evropský;
    snažil jsem reprezentovat naši zemi jako sebevědomou součást vyspělé Evropy, nepodléhající komplexu malé země, smířené s tím, že má plnit přání a příkazy těch větších;
    snažil jsem se upozorňovat, i když to mnozí slyšet nechtěli, na rizika dnešního modelu evropské integrace;
    snažil jsem jsem se rozvíjet intenzivní vztahy se spojenci a vyvážené a rovnoprávné vztahy s ostatními zeměmi světa a vycházet při tom z hospodářských a politických priorit České republiky;
    snažil jsem se být hlavou státu, která netráví svůj čas výlučně na Pražském hradě, ale je v trvalém kontaktu s občany celé země. Při svých pravidelných a častých cestách po republice mne vždy těšilo zjištění, že je realita života daleko pozitivnější a přátelštější, než jak se nám ji snaží vsugerovat senzacechtivá média a jedinci, kteří se v nich prezentují;
    a konečně snažil jsem se udržovat, chránit a rozvíjet Pražský hrad, jeden z nejvýznamnějších symbolů naší státnosti, s vědomím, že nepotřebuje nové moderní přídavky, ale spíše opatrné uchovávání toho, co nám zanechali naši předkové.
    Nemohu říci, že jsem v tom všem uspěl, že mi bylo přáno uspět a že jsem všechno z toho uměl vysvětlit a prosadit. To nebylo v mých silách.
    Česká republika za uplynulých deset let prošla složitým vývojem. V jeho první polovině pokračoval hospodářský růst a zvyšování životní úrovně, v jeho druhé polovině - zejména v důsledku euro-americké finanční a hospodářské krize, na níž v Evropě navázala krize eurozóny - se i naše hospodářství dostalo do potíží. Úsporná opatření, která jsou nutná, ale nepopulární, obtížně zkonstruovatelná tak, aby měla pozitivní efekt, a ve svých důsledcích nevyhnutelně dvousečná, přivedla naši zemi k možná zbytečně velké hospodářské stagnaci, v níž nějakou dobu ještě zřejmě zůstane.
    Ani náš politický vývoj, měřený mírou stability a akceschopnosti vlád, klidný a jednoduchý nebyl. Některé riskantní situace jsem se pokoušel z moci prezidentského úřadu ovlivňovat, což se týkalo jak sociálně-demokratických vlád na počátku mého prezidentského mandátu, tak koaličních vlád v poslední době. Několika hrozícím vládním krizím se mi podařilo zabránit. Ač jsme měli jen dvoje volby do Poslanecké sněmovny, musel jsem jmenovat šest nových vlád a jednotlivě navíc dalších 32 členů těchto vlád. Jeden ministr chybí i nyní.

    V roce 2009 došlo k zásahu, který v demokracii není obvyklý. Již vyhlášené a připravené parlamentní volby Ústavní soud nedlouho před jejich konáním zrušil. Jejich téměř roční odklad naši politiku pozměnil. Do Poslanecké sněmovny vstoupily zcela nové politické strany, které - jak se ukázalo - na takovou roli nebyly připraveny, poznamenalo nás to dodnes.
    Složitým se ukázalo být i doplňování Ústavního soudu. Hned po mém nástupu do funkce bylo třeba vyměnit deset z jeho patnácti členů. Navrhl jsem řadu kandidátů, které však Senát bez vážných důvodů odmítl, i když v něm v té době - na rozdíl ode dneška - tvořili většinu senátoři strany, která mne do prezidentské funkce nominovala. Složení Ústavního soudu jsem proto výrazně ovlivnit nemohl, ač to je všude na světě velké prezidentské téma. I to je důvodem, proč se tento soud de facto stává třetí komorou parlamentu, což naše ústava nepředpokládá. Nedávno jsem zaznamenal výrok, že zatímco já soud údajně nedoplňoval, i když doplnil, nový prezident ho udělá jednobarevným. Bylo to jinak. Senát chtěl Ústavní soud jednobarevný, a proto mé návrhy, které tuto jednobarevnost narušovaly, opakovaně nepřijímal.
    Po celou dobu jsem se snažil upozorňovat na obrovské narůstání počtu zákonů. Nových zákonů jsem podepsal neuvěřitelných 1021. Poslední dva z nich včera dopoledne. Jen výjimečně jsem si dovolil zákony poslat zpět k novému hlasování sněmovny. Celkem jsem jich vrátil - nepřesně se říká, vetoval - 63, tedy zhruba šest procent. Ve velké většině případů jsem však byl sněmovnou přehlasován. Můj názor uspěl jen jedenáctkrát, což není překvapením. Náš systém je nastaven tak, že je prezidentské „veto“ spíše symbolickým upozorněním na problém než skutečným zablokováním zákona.
    Téměř devět let jsme již součástí stále více se centralizující a roli jednotlivých států potlačující Evropské unie, což vede k tomu, že jsme přestali být plně suverénní zemí. Všemi mně dostupnými metodami jsem se pokoušel na tyto věci upozorňovat, ale svými protivníky v politice i v médiích jsem byl - často bez sebemenší věcné argumentace - odmítán. Většina mých obav se bohužel naplnila a dnes už i mnozí moji tehdejší odpůrci existenci vážného problému přiznávají. Politická integrace Evropy dosáhla takové hloubky, že téměř nemáme prostředky jak naši zemi od nejrůznějších, námi nezamýšlených či nechtěných kroků a projektů ochránit.
    Nemohu nezmínit dílčí amnestii, kterou jsem udělil prvního dne tohoto roku, ke 20. výročí vzniku České republiky. Nevídaná mediální karikatura jejího smyslu, obsahu a důsledků, založená na myšlence, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, měla jediný smysl a účel: očernit celé mé prezidentské působení. O amnestii těmto kritikům v podstatě vůbec nešlo. Měl jsem s tím počítat, ale zákeřnost a razance útoku mých politických soupeřů přesáhly mé očekávání. Vrcholem toho je žaloba schválená před několika dny v Senátu. Obviňování, že část amnestie - vztahující se k případům, které justice nebyla schopna po dlouhá léta, často po více než celé desetiletí, uzavřít - byla mou „pomocí“ zločincům, je jednou z nejodpornějších pomluv, s jakou jsem se během své politické kariéry setkal.
    Přesto bych i s touto zkušeností amnestii vyhlásil znovu. Nastolit jisté smíření a odpuštění, umožnit začít znovu, dát druhou šanci, do naší demokracie patří. To není úlohou soudců či státních zástupců, z nichž někteří dnes svými nutně zúženými kritérii amnestii tak příkře a tak mylně hodnotí. I vůči nim to byl jistý signál, který - jak je vidět - slyšet nechtějí. Amnestii jsem cítil jako povinnost, kterou bylo třeba učinit.
    Pohodlnější a bezpečnější by samozřejmě bylo nedělat nic. To bych však musel rezignovat na politiku tak, jak ji od listopadu 1989 chápu a už téměř čtvrt století prosazuji. Zvítězit v tomto nerovném klání jednou pro vždy nelze. Přesto i nadále optimisticky věřím, že jde „jen“ o jednotlivé prohry v nikdy nekončícím souboji o svobodu suverénního občana, o standardní demokratické uspořádání státu, o národní svébytnost, tradice a hodnoty. Optimisticky věřím - a jsem připraven pro to dělat maximum - aby se takové jakobínské zásahy, ke kterým došlo na počátku tohoto týdne, nemohly opakovat. Tomu musí být schopna dosud tichá, ale probouzející se většina zabránit.
    Dejme si také velký pozor na diktát politické korektnosti a na laciné, protože bez jakéhokoli následujícího činu vyslovované, moralizování. Znovu se nám - pod různými hesly a v mnoha převlecích - vrací nikdy nekončící spor o to, jak vylepšit nás samotné, naši společnost a poměry v ní.
    Na jedné straně stojí ti z nás, kteří realisticky a s dostatečnou pokorou víme, že je jakákoli změna chování lidí v demokratickém systému dlouhodobým, evolučně probíhajícím procesem, a že je proto naším úkolem pečlivě střežit a zdokonalovat podmínky, za nichž naše chování a rozhodování probíhá. Na druhé straně vystupují ti, kteří se staví nad nás, moralizují, nás ostatní poučují a nárokují si, že jsou to oni, kteří vědí, jak snadno a jednoduše zlepšit svět a každého z nás. Většinou jde, bohužel, jen o jejich vlastní sebeprezentaci a o jejich osobní politické cíle, které se snadno vyslovovatelnými a vznešeně znějícími hesly nemají moc společného.
    Tak chápu i dnes tolik diskutovaný, ale myslím že v podstatě chybně nastolený problém korupce. Udělejme v boji s tímto nešvarem všechno, co umíme a co umí každý z nás, ale hlavně se pokusme zmenšit korupční prostor. Pokusme se zmenšit korupční prostor omezením role státu a veřejného sektoru vůbec a omezením rozsahu nejen našeho domácího, ale i evropského přerozdělování. Tam se ten problém odehrává. Tam je živná půda pro korupci. Zmenšit úlohu státu můžeme, budeme-li chtít. To však ti dnes nejvíce křičící nechtějí.
    Ale nebuďme pesimističtí. Přes všechny potíže a komplikace - naše vlastní i ty, které přicházejí zpoza hranic - můžeme mít dobrou budoucnost. Jako jedna malá součást desetimilionového kolektivu občanů České republiky se budu i nadále snažit k tomu lepšímu budoucímu přispívat. Přál bych si, abychom byli vůči sobě přátelštější, uměli spolu komunikovat a abychom problémy, kterým čelíme, přijímali jako zvládnutelné výzvy. Podaří se to, budeme-li vždy mít před očima - při plném respektu k individualitě každého z nás - náš národní a státní celek.
    Děkuji všem, kteří mne v mé prezidentské funkci podporovali, kteří se nedali zmást pravidelně se opakujícími kampaněmi mých mocných odpůrců a politických soupeřů. Budu na ně spoléhat i nadále. A oni se mohou spolehnout na mne. Všem, kterým není lhostejné, co se nyní v naší republice děje, chci vzkázat, že ani mně to jedno není a nebude. Nehodlám být pouhým divákem, když jde o tak mnoho.
    Chci poděkovat těm nejbližším i těm vzdálenějším. Chci poděkovat své manželce, která velmi úspěšně zvládala nelehkou roli první dámy. Chci poděkovat své rodině, svým nejbližším spolupracovníkům, svým přátelům. Chci vyjádřit respekt i těm, kteří mnohé věci viděli jinak než já.
    Chci poděkovat Vám všem, vážení spoluobčané. Všechno dobré a na shledanou v nové epoše naší krásné České republiky.