Gazeta Wyborcza: Papežova demise jako reklama, anebo jako zrada?

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

VARŠAVA | První ohlasy na abdikaci papeže Benedikta XVI. jsou překvapivé tím, že opomíjejí teologickou povahu vzniklé situace, upozornil polský list Gazeta Wyborcza. O papežově demisi...

jsme se mohli dočíst, že přišla jako "blesk z jasného nebe", ale "musíme být vděčni" za "velkou odvahu" i "hezké gesto", neboť papež "předvedl, jak lze problém funkce, stáří a slabosti vyřešit". A "je to normální, protože biskupové už půl století odcházejí do penze", a tak "i papež smí být unaven".
    Na takových ohlasech není nic divného v době, kdy i církevní hodnostáři postrádají hlubší znalosti teologie. Události v životě církve se nekomentují z hlediska teologického, ale na úrovni všem pochopitelné plytké telenovely. Stejným emocionálním a bezmyšlenkovitým způsobem, jakým se davům předkládal pohřeb Jana Pavla II, se podává i abdikace Benedikta XVI.
    Demise rychle nabrala podoby mediální papežománie. Už 11. února se média naladila na vytváření a uspokojování velkých emocí. Papežovo odstoupení a chystané konkláve se vlastně staly obrovskou reklamou na katolickou víru. Ale bez nejmenšího přiblížení podstaty této víry či úvahy o přehodnocení myšlenky papežství.
    Za kouřovou clonou "blesků z jasného nebe", emocí a vychvalování Benedikta se tají nedostatečné pochopení i chybějící alternativa. Co jiného by katolíci měli hlásat? Přeci nemohou popravdě říct, že "je velmi špatné, že papež odstoupil".
    Proč to ale více než 700 let žádný papež neudělal? Co znamená, že papež odstupuje?
    Má to hluboký teologický význam. Je to přiznání, že být papežem je jen úřad, funkce, z níž lze odstoupit. To je myšlenka tak odvážná a tolik odporující katolickému vyznání, že snad jen ignorance způsobuje, že si lidé tuto hrůzu ani neuvědomují a ještě papeže chválí.
    Katolictví přece nepřistupuje k papeži jako k úřadu. Naopak. Katolíci mají věřit, že sám Duch Svatý povolal kardinála Ratzingera na papežský stolec, aby jej zastupoval na zemi. Sice se tu o empirických faktech sotva dá hovořit, ale církev se neomezuje na empirický či pozemský rozměr.
    Může tedy papež nesouhlasit s Kristovou vůlí?
    Ne, to nemůže udělat žádný katolík, žádný papež. Nemůže jen tak přestat být osobou, jejímž prostřednictvím Kristus rozhoduje o osudech své církve!
    První papež Petr byl apoštolem, který Krista zapřel. Byla to vlastně zrada, protože nelze přestat být apoštolem a abdikovat.
    Buď je papež Kristovým zástupcem na zemi, anebo jím není. Jestli jím je, nemůže rezignovat z úřadu, protože to není úřad, který si sám vybral, ale z boží vůle byl povolán.
    Jestli však papež nereprezentuje Krista, ale o výběru rozhodla čistě pozemská procedura bez přispění Ducha Svatého, pak prosím - papež smí odstoupit.
    A papež odstoupil. Ohlásil všem, že biskup římský může jako každý jiný šéf odejít. Je tím pádem církev obyčejnou firmou?
    Benedikt XVI., ať vědomě či nevědomky, předal informaci, že papežská moc není výjimečná, ale lze se jí ujmout i zřeknout. Papežství je politika a administrativa, a ne mystika.
    Celé "zastupování Krista na zemi" se ukazuje být čirým výmyslem, fikcí. Nepravdivou se jeví i teze o papežově neomylnosti i požadavky na poslušenství vůči "římskému biskupovi" jako zástupci Krista na zemi.
    Nejpodstatnější je asi zamlčovaný fakt, že papežova demise korunuje myšlenky vyslovené Martinem Lutherem. Ten už před staletími zpochybnil papežskou moc. Následná reformace zahájila demokratickou přestavbu křesťanství.
    Evangelíci si myslí, že jedna osoba může být nanejvýš "mluvčím" křesťanů, ale nemůže být "svatým otcem". Převzetí tohoto hlediska by vyžadovalo zrušit celou feudální a nedemokratickou strukturu církve a opřít ji o rovnostářské společenství věřících.
    Ratzinger je německý teolog, který nemá rád protestantismus, avšak i tak jím byl silně ovlivněn. Rozhodnutí o abdikaci může být i podvědomým pokusem o přestavbu papežství a výzvou otevřít katolictví demokratizaci.
    Anebo je to tragické gesto starce, který se hroutí pod tíhou věku a výzev, jimž nedokáže čelit. A tak podniká cosi, co je proti jeho vlastní konzervativní povaze, víře a ještě hrozí nepředvídatelnými následky.