V Kanadě nejsou "homorodiče" nijak diskriminováni

Aktuality

zdroj: archiv Metropolu

MONTREAL | "Chtěla bych mít maminku, ale nechtěla bych přijít ani o své dva tatínky," říká Frida, šestiletá dívenka černé pleti. Nezdá se, že by ji tato otázka nějak vzrušovala, nebo jí snad bránila v jejím...

radostném skotačení, píše agentura AFP. Jejími rodiči jsou dva Quebečané.
    Hezká, usměvavá a živá Frida si hraje ve velkém obývacím pokoji se svým čtyřletým bratříčkem Julesem, rovněž tmavé pleti a celým rozesmátým. Je čas jít do postýlky, ale učitel Laurent Demers a policista Stevens LeBlanc na obě děti hledí tolerantně.
    Zatímco ve Francii začal parlament projednávat návrh zákona umožňujícího sňatky homosexuálů a adopci dětí takovými páry, v Kanadě to byly soudy, které považovaly zákaz takových sňatků za diskriminační a přiměly Quebec, aby v roce 2002 přijal zákon o registrovaném partnerství, a v roce 2005 celou Kanadu, aby homosexuálům umožnila sňatky.
    "Byli jsme šestnáctým párem gayů, který v Quebecu adoptoval dítě, ale prvním, kterému svěřili holčičku," pyšní se Stevens. Frida přišla do jejich domu jako dvouměsíční v prosinci 2006. Julesovi byly teprve čtyři dny, když jej v červenci 2008 přijali.
    Pokaždé mohli adopci uzavřít do dvou let, protože souhlasili s procedurou spočívající v tom, že si děti vezmou jako "přijímací rodina" a pak budou čekat, zda je bude možné adoptovat, ať již na základě dohody s biologickými rodiči, nebo na základě soudního rozhodnutí. V takovém případě ovšem páru homosexuálů hrozí, že bude čekat dlouho a dokonce se nemusí ani dočkat.
    Další výhodou bylo to, že Laurent a Stevens projevili ochotu adoptovat děti tmavé pleti.
    "Potenciální adoptivní rodiče často chtějí 'růžové miminko', čerstvě narozené, hezké a zdravé. To je určitý narcisismus," prohlašuje Michel Carignan, šéf adoptivního úřadu v Montrealu v letech 2002-2009. Vyřizoval první žádosti homosexuálních rodičů po schválení zákona v roce 2002.
    "Homosexuální páry, které jsou samy nositeli jisté odlišnosti, bývají ochotny adoptovat děti, které se něčím liší, děti tmavé pleti, problémové, starší. Proto jejich žádosti bývají vyřízeny rychleji," uvádí.
    Výzkumy z posledních deseti let neukázaly žádný rozdíl mezi dětmi adoptovanými homosexuály a "normálními" rodiči.
    Dnes je každý třetí pár žádající o adopci dětí homosexuální, podotýká Louise Dumaisová, která Carignana v čele montrealského adoptivního úřadu vystřídala.
    Adopce homosexuálními rodiči, legální od roku 2002, se během tří let stala běžnou a v quebecké společnosti nevyvolává ani viditelnou opozici, ani podiv.
    Většina uchazečů o adopci dítěte jsou gayové. Lesby totiž mohou požádat o umělé oplodnění, které je v Quebecu od roku 2010 zdarma, uvádí ředitelka Koalice homosexuálních rodin v Quebecu Mona Greenbaumová. Během 15 let její organizace registrovala 1300 rodin.
    S mezinárodní adopcí nelze počítat: žádná země na světě nepřipouští, aby její děti byly adoptovány zahraničními homosexuály, upřesňuje Greenbaumová. Sama vychovává dva syny, kteří se narodili díky inseminaci na jedné americké klinice.
    Každý homosexuální pár má svůj jedinečný příběh. Jedno však mají společné: žádný se v quebecké společnosti nesetkal s negativní reakcí. V nemocnici, ve škole či v obchodech nikdo nejedná s takovou rodinou jako s nějakým nenormálním zjevem.
    Anna, pětiletá blondýnka s modrýma očima, má dvě maminky, Charlottu Semblatovou z Francie a Genevièvu Guindonovou z Quebecu. Její kamarádi ve školce ji přijímají podle sociologů velmi přirozeně, ba i s jistou žárlivostí, že má dvě maminky.
    "Co říkáš, Anno, když se tě kamarádi ptají, proč nemáš tatínka?" Že je to tak, jak to je," směje se dívenka.