Pavel Dobeš říká: Hradec je salón republiky

Rozhovory

Ikona

28. února 2010, 11.05 | Skladatel a písničkář s dřevěnou kytarou. Začínal s bigbítem, postupem času přešel na folk a country. Oženil se, musel zařídit byt, koupit kočárek, Sunar, dětskou výživu, a nezbylo mu už na to, aby mohl investovat do zesilovačů Marshall a kouzelných krabiček, bez kterých se rocková nebo bigbítová hudba nemohla vyvíjet dál. Proto zůstal u dřevěné kytary.

Jste sice rodák ze severní Moravy, ale již řadu let žijete v Hradci Králové. Proč jste se usadil právě v Hradci?

Kdo by neznal Hradec Králové coby salón republiky? Mohli bychom psát o architektuře mezi dvěma válkami, první a druhou mám na mysli. Představuji si, jak se v období tzv. První republiky po nábřeží procházeli pan továrník s paní továrníkovou a kynuli na lodičce se projíždějícím panu lékárníkovi s chotí, než jim tito zmizeli pod girlandami světel Pražského mostu. A jinou sobotu nebo neděli se zase sešli v Palmové zahradě slovutného hotelu Grand při hudbě a tanci, a tak. Po mamince, která své mládí prožila v kulturním Baťově Zlíně, se asi i dodnes typuji na salónní typ. Když si ke Klicperovi, který zde působil, architektu Gočárovi a knihtiskaři Janu Pospíšilovi přimyslíte i dobrého starostu či primátora typu Ulricha a dobrou radu města, mohla by tato graciézní a vábivá minulost pokračovat i v současnosti. Tak proto.

Jak byste charakterizoval region východních Čech a jeho obyvatele?

Vamberk, krajka. Staré Bělidlo, Božena Němcová. Jirásek bydlel v Hronově. Z Krkonoš se vozívaly kameny na stavbu Národního divadla a dodnes z těchto končin vozíme vánoční stromek. Přítomnost hor dává lidem další rozměr, totiž výšku, vertikálu. Severní Morava má Beskydy. Břetislav Kafka z Červeného Kostelce, Kupka z Opočna, u jehož obrazu jsem se sesypal, když Guggenheimova nadace vystavovala v Praze. Jeho plátna byla vedle Pabla Picassa a Dalího. Když jsem byl na koncertě Slejdů a Illegal Eagles na zimním stadionu v Hradci, ptal jsem se lidí z Krkonoš, jak je možné, že jich je tady víc než lidí z Hradce, a oni mi řekli – „To víš, posloucháme Radio Černá Hora.“ V tomto místě bych chtěl uzavřít téma hory.

Jste především písničkář a Vaše písničky jsou plné humoru. Kde berete inspiraci?

V lidech. V jejich životě.

Málokdo ovšem ví, že jste původně začínal s bigbítem. Co rozhodlo o posunu do folku a country?

Finance. Oženil jsem se, musel jsem zařídit byt, koupit kočárek, Sunar, dětskou výživu, a nezbylo mi už na to, abych mohl investovat do zesilovačů Marshall a kouzelných krabiček, bez kterých se rocková nebo bigbítová hudba nemohla vyvíjet dál. Proto jsem zůstal u dřevěné kytary.

Jakým životním mottem se řídíte?

Výsledky jsou důležité.

Máte nějaké své pevné zásady? Daří se Vám se jich držet?

Každý máme své životní zásady, kterých se držíme. Vzpomeňme třeba socialistickou zásadu „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jsem přesně v protipólu této zásady, ale ani nevím, jak ji nazvat. Že by poctivost v tom, co činíme? Že by svoboda?

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Že jsem zdráv a moje rodina také. A že jsme toho dosáhli navzdory moderní vědě a medicíně. V dnešní době je stále těžší jíst, pít a užívat toho, co nabízí matka příroda. Zdrojů ubývá.

Co vás v poslední době potěšilo?

Dvakrát týdně navštěvujeme bazén, učíme se plavat. Minule jsme tam zapomněli v igelitové tašce brejle, plavky a ručník. Nevěřil byste, ty věci se našly!

Jaké jsou Vaše profesní plány? / Co chystáte v blízké budoucnosti?

Píšu knihu Gibraltar. Písničky mě teď málo zajímají. Napsal jsem jich dost. Gibraltar je cestopis z naší poslední dovolené. A byla to vlastně naše první svatební cesta – po pěti letech od svatby. Hodně zatížila náš rodinný rozpočet. Dvacet dnů, sedm tisíc najetých kilometrů, osmnáct účtů z hotelů. Když jsem odevzdal tyto paragony své daňové poradkyni, řekla mi, že svatební cesta se nedá odečíst z daní. Fajn, odpověděl jsem jí. Ale já přece píšu knihu. Změňte, prosím, termín „svatební cesta“ za daňově odečitatelnější.“ – „A za jaký?“ zeptala se mě. – „Za – „služební cesta“ – , navrhl jsem a do dnešního dne čekám na její resultát.

Text: Metropol

Foto: archiv

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory