Biskup František Radkovský: Lidé si mohu koupit vše, ale šťastnější nejsou

Rozhovory

Ikona

8. prosince 2009, 16.41 | PLZEŇ | Na západě Čech se k víře hlásí nejméně lidí. Počet věřících klesá. V publikaci, kterou vydalo plzeňské biskupství se uvádí, že za posledních pět let klesl počet účastníků nedělních bohoslužeb asi o desetinu. Je to tím, že umírají lidé a nepřicházejí další. Nejhůře je na tom generace čtyřicátníků. Mladší i starší mezi věřícími jsou.

Biskup Plzeňské diecéze František Radkovský oslavil před několika týdny sedmdesáté narozeniny. Na sedmdesát ale nevypadá. Nicméně, to už je věk, kdy je dobré se ohlédnout a říci si, jaká že to byla cesta tím dosavadním životem.

U příležitosti svého životního jubilea jste se stal čestným občanem města Plzně. Jak to vnímáte?

Tuto poctu přijímám ne jako soukromá osoba, ale jako biskup církve, která se tu mnohými způsoby a nakonec i v mé osobě snaží sloužit ku prospěchu tohoto města a jeho obyvatel. Město Plzeň se stalo mým domovem od chvíle, kdy jsem převzal duchovní odpovědnost za diecézi, jejímž je středem. Tato duchovní odpovědnost je symbolizována biskupským prstenem, který biskup nenosí na ozdobu, ale je to jeho snubní prsten s diecézí, tedy i s jejím sídelním městem, v mém případě s městem Plzní. Prosím denně v modlitbách za toto město, jeho obyvatele i za ty, kdo mu slouží svojí odpovědnou správou i jakýmkoliv jiným způsobem. V tom nejsem sám, o to se snaží mnoho křesťanů v tomto městě. A jsem přesvědčen, že Bůh tyto prosby slyší a Plzni, nám drahému městu, hojně žehná.

Jste ve věku kdy je dobré se ohlédnout a říci si, jaká že to byla cesta tím dosavadním životem. Jaká byla?

Člověk je při svých rozhodováních a zvláště při rozhodování o kněžském povolání ovlivněn dobrými příklady, lidí, kteří touto cestou šli. Já si přál být knězem už když mi bylo kolem deseti let. Když jsem byl starší, nemluvil jsem o tom a když se mě tatínek před maturitou zeptal, zda chci být knězem, odpověděl řekl jsem že ne. V té době jsem chtěl být jaderným fyzikem. Věděl jsem ale, že jako věřící a syn živnostníka nemám šanci. Pak jsem začal studovat matematicko – fyzikální fakultu Nebylo jednoduché se tam dostat. Tatínek tenkrát psal prezidentu Zápotockému, zda by mi studium nepovolil. Dovolení mi nakonec přišlo i díky tomu, že jsem měl dobré výsledky z matematické olympiády. Podmínka byla, že nesmím učit. To jsem stejně nechtěl. Velice brzy zakotvil v Týnském kostele v Praze. Chodil jsem tam každý den, tam se to povolání kněze oživilo. A tehdy jsem se vrátil k myšlence stát se knězem.

Jak to jde dohromady, matematik a kněz?
Matematika i fyzika mě vždycky bavila a baví dodnes. S vírou si nijak neodporují, naopak. Jsou to dva různé způsoby poznání. První je založen na pozorování a zkušenosti . Je nám schopný odkrýt to, že svět a jeho fungování jsme nevymysleli. Ukazuje nám, že za vším stojí nějaká vyšší inteligence, jak říkal Aristoteles, prvotní nehybný hybatel. Druhý na ten první způsob navazuje a je založen na víře ve svědectví těch, kterým to sdělil zvláštním způsobem Bůh a ti to zachytili písemně do Bible. Věřících studentů na statistice navíc bylo více. Mimochodem moje bývalá sekretářka, která teď působí v Římě studovala jadernou fyziku, generální vikář zase geofyziku. Takže se to vůbec nevylučuje. Není to neobvyklé.

Povězte, z jaké rodiny pocházíte?
Z věřící rodiny. Zároveň jsem ale měl v rodině i vědecký základ. Můj strýc byl docentem statistiky na epidemiologii ve výzkumném ústavu a na Lékařské fakultě. Jako začínajícíjho studenta mě seznámil s tímto oborem. Zaujalo mě to. Nicméně, kněžství nakonec zvítězilo.

Máte čas při své práci na koníčky?
Vyrůstal jsem v truhlářství. Od mládí jsem stavěl lodě, modely letadel. Postavil jsem si i svou plachetnici, na které jsem jezdil. Něco opravit mi nedělá problémy. Když jsem byl na faře ve Františkových Lázních, kde se dělaly rekonstrukce far a kostelů, byl tam elektrikář, který mě učil i základy tohoto oboru, takže jednodušší věci jsem schopen sám vyřešit.

V rozhovorech, které jsme spolu vedli jste přiznal, že jste v životě byl několikrát zamilovaný. Přiznejte, je težké zachovávat celibát?

Celibát je pozitivní z několika pohledů. Tak především, můj životní partner není člověk ale Bůh, což je partner ideální. A to je velká výhoda a navíc při náročnosti mého povolání si nedovedu představit, že bych měl ještě rodinu, které bych se měl věnovat, což by byla samozřejmě povinnost. Nějaký soukromý život vlastně neexistuje. V práci jsem od rána do večera, sedm dní v týdnu. V sobotu a neděli, kdy lidé odpočívají, mám většinou nejnáročnější program. To jsou roviny, kdy vnímám, jak je to logické, že v západní církvi celibát existuje.

Nezalitoval jste někdy svého rozhodnutí?
Věříte, že ne? A o to jde. Když tohle člověk vezme, a je to Boží vůle, pak je to správné.

chvíli přichází nějaká návštěva, takže by to nebylo vhodné.

Pokud vím, nejste z Plzně, kde je to vaše doma?
Jsem z Třešti. Stále tam máme rodný dům, který patří mému bratrovi. V Třešti žije i bratranec, který pracuje jako truhlář. Dělal vlastně všechen nábytek, který tady v kanceláři mám. Od něj pochází také vybavení Arcibiskupského paláce v Praze.

Je těžké být biskupem?
Je to strašně vážná a náročná pozice. Stále jsem si na ni ani za ta léta nezvykl. A myslím, že je to dobře, protože na to by si člověk asi moc zvykat neměl. A působení v plzeňské diecézi je samozřejmě náročné. Když si vezmu třeba Třešť a Moravu vůbec, tam je to něco úplně jiného. Kolik je tam věřících v jednom okrese, je u nás v celé diecézi. Ale myslím si, že situace se lepší. Lidé najednou zjišťují, že to, že se ženou za hmotnými statky. Mohou si koupit téměř všechno co chtějí, ale šťastnější proto nejsou.

Jaká jsou vaše přání?

Moje hlavní přání je, abych byl dobrým biskupem a dobře dělal to, co dělat mám. To, co si přeje Bůh. O to se musím snažit sám.

Když se ohlížíte za tím, co jste prožil, jste spokojený? Řeknete sám sobě: Bylo to dobré?

Byl to hezký život umožněný dary božími, které jsem dostal. Už to, že jsem se narodil v harmonické věřící rodině byl dar. To dnes není samozřejmé a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Provázeli mě dobří lidé, a to také není samozřejmost.

Litujete nějakého rozhodnutí v životě?

Samozřejmě, že člověk v životě selže. Ale to jsou záležitosti spíš do zpovědnice než do novin. Nejsem dokonalý a uvědomuji si, že kdybych se víc snažil i po duchovní stránce, mohl bych být lidem kolem sebe víc užitečný. Možná by pomohlo, kdybych si lépe dokázal zorganizovat čas.

František Radkovský

Plzeňský biskup církve římskokatolické se narodil 3. října 1939 v Třešti na Jihlavsku. Po maturitě začal v roce 1957 studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze a promoval v roce 1962. V 60. letech pracoval jako matematický statistik ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu a později v Pedagogickém ústavu ČSAV, kde se podílel na přípravě modernizace výuky matematiky. V roce 1966 nastoupil do kněžského semináře a začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal v Praze 27. června 1970. Po vysvěcení působil v Mariánských Lázních a Františkových Lázních. Dne 17. března 1990 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován biskupem.

Text: Lenka Lukešová

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory