Petr Muk: Dobře, že Mistr pořád zpívá

Rozhovory

Ikona

17. prosince 2008, 21.25 | Praha | Když bylo Petru Mukovi čtrnáct, snil o dráze muzikanta, ale zpěvákem být nechtěl. Měl spadeno na basovou kytaru a také ji v deváté třídě dostal od rodičů za vysvědčení.

Od počátku tíhl k rocku, ale ještě dlouho před tím, než v roce 1997 nastoupil dráhu sólového zpěváka, se obdivoval Karlu Gottovi a jeho profesionalitě. Kdo by tenkrát tušil, že „nesestřelitelný“ Zlatý a Český slavík ho sám bude jednou považovat za svého potenciálního nástupce. Petr Muk a Petr Kolář. Ti dva o sobě hovoří jako o „jihočeských kaloriích“ a šlapou Mistrovi na paty.

Nabízí se otázka, jak je možné, že jste ho dosud z těch hvězdných výšin „nesestřelili?“
Já jsem za to strašně vděčný, že Karel pořád zpívá, protože pro nás je to obrovská jistota. Nedej bože, kdyby ten Karel nebyl na tom vrcholu. My máme do důchodu opravdu ještě daleko (smích). Říkám to samozřejmě s nadsázkou, ale dokud tam ten Karel je, zpívá a vyzpívá, co vyzpívá, je to pro nás šance být s ním srovnáváni a držet se v závěsu za ním. Mezi námi, není to špatná konkurence. Ať si kdo chce říká, co chce, on je jediným z našich zpěváků, kterému se podařilo prorazit na zahraniční trh, i když jen v německy mluvících zemích. Ale ono se to nikdy nikomu od nás moc nepodařilo a obávám se, že ani nepodaří. Vzpomínám, když mi bylo čtrnáct, dostali jsme devizový příslib a odjeli s rodiči do Rakouska, kde žije část mojí rodiny. Šel jsem si tenkrát do obchoďáku kupovat nějaké desky, ještě vinyly, a překvapilo mě, kolik alb od Karla Gotta tam bylo. A to byl rok 1975.

Jste pyšný na to, že jste označován za jeho velkého konkurenta?
Víte, být zpěvákem, to nikdy nebyla moje touha, priorita, za kterou bych šel. Vždycky jsem chtěl být baskytaristou. Že jsem začal zpívat, to bylo spíš východisko z nouze, když kapela, se kterou jsem tehdy hrál, potřebovala zpěváka. Až když jsem začal zpívat s Oceánem, vyhráli jsme Rock fest a začalo se cosi budovat. Ale vůbec jsem si nedovedl představit, že se jednou či dokonce dvakrát objevím jako zpěvák mezi prvními třemi ve „slavíkovi“. A to už je úspěch. Také mám v šuplíku pár věcí, které mi to připomínají, schovaných. Mimo jiné i to, že jsem třikrát vyhrál soutěž „Úsměv roku“.

Co vám konkrétně toto vítězství přineslo?
Od dr. Pekárka, šéfa České stomatologické komory jsem dostal tři přívěsky, které jsem dal dětem na hraní. Pak jsem se ho jednou zeptal, co to je, jestli to bylo zlato. A on mi odpověděl: „No, sakra! Vždyť to byla příprava na plomby a korunky!“ (smích) Okamžitě jsem je našel. Takže, něco jsem si za ty roky posbíral.

Co považujete pro zpěváka vašeho věku a renomé za nejdůležitější?
Vytrvat a nevzdávat to. Já už jsem těch vzestupů a pádů zažil spousty, kdy jedné desky se prodalo 150 tisíc a další dvacet. To bylo za dob Shalomu. Oceán se držel někde kolem 60 až 100 tisíců prodaných nosičů a moje sólová kariéra od roku 1997 byla podobného členění. Jestliže dneska je meziroční pokles prodeje nosičů třeba až 28 procent, tak už samotný prodej není pro zpěváka tak důležitý. Už delší dobu se všichni živíme tím, že vystupujeme na koncertech, festivalech, jezdíme turné, jsme na společenských akcích a sem tam vydáme desku.

Vyhovuje vám to?
Jsem spokojený.

Text: Eva Stieberová
Foto: Jan Dejmek

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory