Markéta Tallerová shání kolovrátek

Rozhovory

Ikona

8. listopadu 2008, 23.25 | Liberec | Usměvavá dvaačtyřicetiletá, podle znamení zvěrokruhu lvice, herečka Divadla F. X. Šaldy v Liberci, občasná moderátorka (třeba s Janem Čenským), matka tří synů (Matyáše 19, Sebastiana 15 a Johannese 5), žena svého jediného manžela Martina a panička dogy Benita žije v chaloupce ve Vratislavicích nad Nisou. Nosí na zádech „basátko“ (violoncello), staví „salaš“, chystá se chovat ovce a nutně potřebuje kolovrátek.

Proč zrovna kolovrátek?
Stavíme salaš pro ovečky, no spíše to bude chlívek, a tak si představuji, že z té vlny, kterou mi dají, budu na kolovrátku po odpolednách příst. Večer jsem totiž většinou na jevišti. Teď jen doufám, že někdo starý, ale funkční kolovrat najde někde na půdě a nabídne mi ho.
Až patnáctkrát za měsíc stojíte na prknech Divadla F. X. Šaldy. Stíháte to všechno?
Jsem ranní ptáče. Donedávna jsem vstávala ve čtvrt na pět, teď jsem se polepšila a lezu z postele tak v půl sedmé. Až budu krmit ty ovečky, k tomu slepice a další domácí zvířectvo, tak si zase přivstanu. K tomu si chci ještě občas zahrát na violoncello, jak já říkám, basátko. Na to mě učí můj kamarád Jan Basista Novotný. Občas fotografuji, taky synové nějaký čas zaberou…
Tak to skoro vypadá, že večer už do divadla ani nedojdete.
To jedu na kafe. Ať už hraju Medeiu, Emilii Marty ve Věci Makropulos, Ráchel ve Slaměné židli nebo Angeliku v Push Up 1-3. Mám i další zajímavé role třeba ve hrách Pokrevní bratři, Zázrak v černé, domě, Postelová fraška, Rozmarný duch nebo „čurdu“ (štěk) v muzikálu Donaha! Zkrátka čtrnáct, patnáct večerů měsíčně mě pohání káva..
Taky určitě zkoušíte něco nového?
Teď zkouším roli hraběnky ve Figarově svatbě. Tedy bude to činohra, ne opera.
Tak to je pěkný záběr. Jak se udržujete v kondici? Jste štíhlá, říká se, že máte nejdelší nohy ze všech českých hereček. Sportujete?
Nijak to nepromýšlím. Nejlepší je mít dům na kopci, to se hubne samo. A těžko říci, jak má vypadat čtyřicetiletá matka tří dětí, i když má nejdelší nohy v Čechách. Kolik má třeba vážit? U nás se říkalo - žena bez břucha jako džbán bez ucha. Pak je dobré třeba pohrabat zahradu a být co nejvíce v přírodě. Vůbec, kdyby lidé více pracovali rukama, myslím, že by bylo na světě líp.
A sport mi pomoci nemůže. Lyžovat neumím, na bruslích se neudržím, na kole jedu jen v nejnutnějším případě, davové sporty nenávidím, vrcholový sport považuji za obludnost. Mým přáním je, aby peníze v Liberci i jinde nešly pořád jen do sportu, ale více do kultury. Pak by snad byly vztahy mezi lidmi v naší republice kultivovanější a slušnější.
Už v dětství jste se chystala na hereckou dráhu?
V Praze na Smíchově u Železničního mostu, kde jsem v dětství žila, nebyl prostor ani čas na lumpárny. Byla jsem vzorná žačka, přednášela básničky v agitačních střediscích, chodila do Khünova dětského sboru a od útlého mládí hrála a zpívala v Národním divadle. Moje první věta na jevišti zněla: „Spaste duši, medvěd se utrhl“ ve Smetanově Prodané nevěstě. Za dvacku jsme tam se sborem vystupovali dost často.
A díky sboru a také tatínkovi (Jiří Valenta – dramaturg) mě vlastně ani nenapadlo, že bych mohla být něčím jiným než herečkou. Vždyť holčičky chtějí být buď princeznou, herečkou, anebo zvěrolékařkou.
Studovala jste šest let státní konzervatoř, jací byli vaši spolužáci?
DAMU nemám, ale jak my někteří říkáme, absolvovala jsem herecký učňák. Mám i slavnější kolegy – Annu K., Sagvana Tofiho, herečku a moderátorku Martinu Menšíkovou (dcera Vladimíra Menšíka), Romana Holého (Kinobox a kapela J.A.R.), Vaška Koptu (Semafor), Libora Hrušku (režisér dabingu) a další.
První angažmá jste získala v Liberci?
V lednu roku 1986 jsem nastoupila v Praze do autobusu a poprvé jela do Liberce. Bylo hnusně, zima, pršelo. Všichni spolucestující měli holínky, já střevíce. U Mladé Boleslavi jsem se ptala, kdy už tam budeme. Ale v divadle jsem pak zůstala až do roku 1997. Poté jsem dostala nabídku od režiséra Petra Kracika a na tři roky nastoupila do Divadla Pod Palmovkou. Ale nakonec jsem zdrhla zpátky do Liberce a jsem tu a asi budu už napořád.
Jaký je rozdíl mezi pražským a oblastním divadlem?
Velký. V Praze byly dvě až tři premiéry do roka, zato repríz bylo více. Třeba když jsem naskočila za těhotnou Mirku Pleštilovou ve hře Peer Gynt, odehrála jsem 60 přestavení a hrál se myslím celkem dvě stě krát. Některé herečky si třeba v nové inscenaci nezahrály rok, dva. Tady v Liberci zkoušíme tak osm premiér ročně. Herců je málo, takže hrajeme skoro ve všech. Znamená to více zkoušek a více večerních představení. A tak s gustem odpovídám na otázky typu – A co děláte, paní Tallerová, přes den, když hrajete jen večer? Nic. (Smích)
To se asi těžko herci z oblasti prosazují do televize, filmu, dabingu?
Při tomhle vytížení se jen těžko můžeme na natáčení uvolňovat na delší dobu z divadla. Proto také herci moc nechtějí z Prahy. Například když vám zavolají z dabingu a vy neřeknete okamžitě ano, mám čas, už se neozvou.
Zahrála jste si přece jen v televizi či točila film?
Vzpomínám si, že brzy po konzervatoři jsem si zahrála v inscenaci Stopy ve skle s Janem Potměšilem, pak ještě v několika dalších, třeba ruskou partyzánku, a konec.
Ve filmografiích se objevují ještě dvě herečky shodného příjmení – Lucie Tallerová (film Experti) a Hana Tallerová (Kamenný most). Jste nějak příbuzensky spřízněné?
Já myslím, že všichni jsme nějak příbuzní, ale Lucii neznám. Hana Tallerová, mimochodem z Liberce, je dcerou syna bratrance otce mého tchána.
O Haně se v jedné recenzi říká, že ve filmu Kamenný most hraje Bublinářku a v několika scénách hezky předvede ňadra. Máte s erotickými scénami na divadle či v televizi nějaké vlastní zkušenosti?
Dneska je narvané divadlo, když tam je pět nahých chlapů. Jsem zvědavá, kam se to ještě posune. Já už teď spíše řeším, jaký si vymyslet nebo vybrat divadelní kostým, aby tělo a jeho nedostatky zakryl, a pokud možno toho nebylo moc vidět.
Na jakou roli se ještě těšíte?
Tak to neřeším. Pro mě není tak důležité, jakou roli dostanu, ale spíše s kým budu hrát, kdo bude režírovat. Mnohdy nezáleží ani na osvědčeném titulu, i to se dá zmastit, a naopak. Chtěla jsem si zahrát Cyrana, ale toho mi nedali. A taky mě baví víc zkoušet než pak hrát. Jsem ve svém živlu, když připravuji ten „podvod“ na jevišti, když s kolegy chystáme pro diváky na dvě hodiny jiný svět. Když jsem zkoušela Medeiu, která zabije své děti, tak manžel (grafik, chovatel dogy a tarantule) hrozil, že se s klukama odstěhuje. Že prý se po dobu zkoušení chovám jako ta postava, a co kdyby. (smích)
Jste také uznávaná fotografka, jaké jsou vaše náměty? A máte ještě nějaké další zájmy?
Hlavně fotím divadelní představení, sama se ale nerada nechávám fotografovat. Dokonce jsem jednou fotografovala i představení, ve kterém jsem hrála. A šlo to dobře, vždyť jsem přesně věděla, co se bude na jevišti dít. Nyní fotím takové aranžované snímky svých přátel v divadelním prostředí. Teď mám zrovna výstavu v Malém divadle v Liberci.
A taky pomáhám otci, který založil v Miletíně Muzeum ochotnického divadla. Otec má projekt na publikaci, ve které budou zachyceny nejrůznější opony amatérských divadel. Ať to byli význační umělci, nebo místní malíři pokojů. Nikdy se to nesbíralo. A já mu občas pomáhám s focením v muzeu.
Jinak koníčky střídám snad každý rok. Vedle hraní na basátko jsem se učila paličkovat a teď už se těším, až budu na kolovrátku zpracovávat vlastní ovčí vlnu.
Text: Rudolf Dlouhý, foto: archiv