Na severu Francie pokračuje tradice kohoutích zápasů

Zvířata

zdroj: http://s1.lemde.fr

Saint-Amand-Les-Eaux | Šest minut souboje v mraku létajícího peří: v departementu Nord, jediném francouzském kraji, kde jsou tyto hry povoleny, se již desetiletí pořádají kohoutí zápasy, jež jsou...

tradicí předávanou z otce na syna, píše agentura AFP.
    "V mé rodině se kohoutí zápasy pořádají od roku 1900: věnoval se jim pradědeček, dědeček, otec a nakonec i já. Je mi sedmdesát let, a když se budu moci ještě desítku let těmto hrám věnovat, bude to úžasné," prohlašuje Maxime Dubus, chovatel z Bersée na penzi.
    Jednapadesátiletý Belgičan Jacques byl uchvácen tímto "virem" už v patnácti letech, nikdy se této záliby nevzdal a nyní ji sdílí se svým synem. Společně chovají 120 kohoutů.
    V místnosti sousedící s arénou pro kohoutí zápasy v Saint-Amand-les-Eaux, jednou z padesátky v regionu, "vyzbrojuje" Jacques svého bojového kohouta kovovými ostruhami, vrací jej do dřevěného košíku a čeká, až přijde čas, aby ho vypustil k zápasu.
    Mezi 130 diváky souboje, kteří zaplatili vstupné tři eura (asi 75 Kč), převládají šedé či prošedivělé hlavy často skryté tradiční čepicí.
    Zatímco se dva kohouti měří hrdým pohledem, peří načepýřené, sázkaři vyvolávají počáteční sázku: "Pět euro (125 Kč) na Jacquese!" zní od schodů až po "ring", obdélníkový vyvýšený prostor ohrazený mříží.
    "Trošku sázíme, abychom hru opepřili. Z toho nikdo nikdy nezbohatnul," podotýká Maxime Dubus.
    "Kdo dobře hraje, ten se stane známým. Když někdo na sebe nikdy nevsadí, znamená to, že jeho chov je mizerný. Jestliže si vsadím na kohouta, znamená to, že mu věřím," vysvětluje osmatřicetiletý chovatel kohoutů z Belgie, kde jsou kohoutí zápasy zakázány.
    V ringu na sebe dva opeřenci dorážejí zobáky a ostruhami. Ať na zemi nebo ve vzduchu, hřebeny se zdvihají, peří létá až z ringu všude kolem. Poslední útok a jeden z kohoutů zasazuje ránu ostruhou do zad svého nepřítele, z nichž prýští kapičky krve. Tím ho vyřazuje ze zápasu.
    "Už leží, už nevstane," nese se sálem. Kohout, který leží nejméně tři minuty, prohrál, ale zápas může trvat až šest minut a skončit nerozhodně, ale také smrtí jednoho ze zápasníků.
    "Mám radost, když můj kohout vyhrává. Kohout je dobrý, když umí zabít," prohlašuje dvacetiletý Frédéric Dusausoit, který pořádá zápasy spolu s rodiči. Brání se, že by byl vůči zvířatům krutý. "Mám je stejně tak rád jako má jiný rád psy nebo kočky," tvrdí.
    "Není na tom nic barbarského. Dejte dva kohouty na jeden dvorek a budou se bít, je to zapsáno v jejich genech," zdůrazňuje Alain Lacquemant, majitel sálu pro kohoutí zápasy v Saint-Amand-les-Eaux umístěném za kavárnou U starého salonu, kterou si otevřel před rokem.
    Lacquemant tvrdí, že chovatelé kohoutů jsou poněkud mrzoutští a nedůvěřiví, ale "mají srdce na dlani". Zápasy se nejčastěji konají skryty před zvídavými pohledy. Kdyby se totiž tato tradice stala součástí regionálního kulturního dědictví, přivolávala by na sebe pravidelně hromy a blesky od sdružení na ochranu zvířat, která by ji chtěla zakázat.
    Podle zákona z roku 1964 jsou kohoutí zápasy ve Francii povoleny jedině v lokalitách, kde je možno prokázat jejich nepřetržitou tradici, a výstavba nových sálů pro zápasy je zakázána.
    "Tato tradice vymizí ne kvůli útokům proti ní, ale proto, že bude málo chovatelů kohoutů," konstatuje místopředseda Federace chovatelů kohoutů na severu Francie Thierry Trichat.
    Kromě nezájmu mladých tu hrají roli náklady na péči o kohouty a stoupající ceny krmiva. "Za dvacet nebo třicet let bude konec. Jsou to peníze, co způsobí zánik naší tradice," předvídá čtyřiapadesátiletý Dominique, který chová kohouty pro zápasy už od devíti let.